Daniel Lyčka: Historie zaniklých cihelen břeclavského okresu po roce 1945 – Bulhary a Úvaly

Studie o zaniklých cihelnách v obcích Bulhary a Úvaly vychází primárně z dochovaných archivních pramenů z let 1945–1948, uložených ve Státním okresním archivu v Břeclavi se sídlem v Mikulově. Zde se jedná hlavně o složky fondu A 2 ONV Mikulov: Cihelna v Bulharech firmy „Reichel, König, Jeřábek“ a Cihelna v Bulharech firma J. Langer – pro Bulhary a Parní cihelna Úvaly fy. Vilém Oser 1945–1948 – pro Úvaly. Důležitým pramenem je zachovalá poválečná korespondence mezi jednotlivými institucemi (Okresního národního výboru v Mikulově, Zemského národního výboru v Brně, Místního národního výboru v Pulgárech aj.), doplněná studiem fotografií, map a případně vzpomínkami pamětníků. Cílem dané studie je pak přiblížit historii vybraných podniků a jejich zánik po roce 1945. (Ne)obvyklá je podobnost osudů firem Oser v Úvalech a Langer v Bulharech – u obou cihelen se po válce počítalo s jejich provozem, přesto z důvodu špatného vedení došlo k jejich zadlužení a následnému zániku.


                                            Czapka a Gaidosch

mapka

Bulhary První informace o podniku pochází z roku 1902, kdy měl v dnešní obci Bulhary (Pulgáry,  Pulgary či německy Pulgram)  jistý pan Václav Josef (Wenzel Joseph) Czapka společně s panem Janem (Johanem) Gaidoschem,  majitelem hostince v Lednici,  kruhovou cihelnu se 162 Historie 14komorovou kruhovou pecí typu Hoffmann. V té době byl velký  odbyt cihel a předpoklá- dalo  se, že poptávka nebude dlouhou dobu klesat. Pánové Czapka, narozen 1868 v Lednici, a Gaidosch,  narozen taktéž v Lednici roku  1873, ale požádali živnostenský úřad o koncesi teprve v dubnu roku 1903, přičemž ve stejném roce  dne 5. května jim bylo  vyhověno. Cihelna se rozkládala na kraji obce u silnice směrem na Nejdek a Lednici. Jeden čas zde  existovaly dokonce dva  stejné podniky (Reichel, König, Jeřábek – viz informace dále) přímo přes cestu.  Roční výroba  provozovny měla dosahovat až 3,5  milionů cihel s rozměry 6,5 × 14,0 × 29,0 cm. Cihelným mistrem zde byl až do odsunu jistý  pan Ferdinand Peichel z Wachtel  [obec Skřípov, okr. Prostějov?]. 

 V roce 1925 bylo v moderní (ale stále ruční) cihelně    vyprodukováno kolem tří milionů cihel v ceně 310 Kč za 1 000 kusů. Celý  areál cihelny tvořila kruhová pec a obytné domy. Podle  mapy obvodu četnické stanice v Lednici z 8. dubna roku 1929 zde bylo  ubytováno 47 osob – s největší pravděpodobností  cihlářských dělníků s jejich rodinami. K cihelně dále patřilo 82 366 m2  pozemků, na kterých se těžila surovina, současně však  byly využívá- ny i jako orná půda sloužící pro pěstování obilovin. Ty  kromě obživy poskytovaly slámu, jež se po pořezání  přidávala do cihlářské hlíny za účelem lepšího (pozvolnějšího) vysoušení,  ale především kvalitnějšího výpalu. V pramenech je  také uvedeno, že v místních cihelnách pracovalo i dost Čechů.4 Podle názorů  sběratelů starých cihel byly výrobky značeny kolkem  nesoucím iniciály obou majitelů: C-G, a to C-číslo-G (např. C12G) nebo C-  osmicípá hvězda-G. S cihelnou vý- robou v obci Bulhary  jsou spojovány i produkty s logem tří osmicípých hvězd. Přestože i tento  typ je považán za výrobek cihelny Czapek a Gaidosch, je  reálné, že ony tři hvězdy nahrazují iniciály tří majitelů druhé bulharské  firmy – Reichel, König, Jeřábek.Firma existovala až do  konce druhé světové války, během níž byla velmi poškozena; sovětské  vojsko ji využívalo jako lazaret. Po válce byl objekt  konfiskován a zařazen do kategorie C – tedy určen k likvidaci. Bylo rozhodnuto o celkové demolici všech staveb, až na jeden  dům, který byl na základě probíhajícího přídělového řízení přidělen manželům Bělíkům.5 Příloha k dopisu, jenž byl zaslán panem  Josefem Janštou Okresnímu národnímu výboru (ONV) v Mikulově dne 28. března 1948, obsahuje poslední informaci o bývalé  cihelně Czapky a Gaidosche v Pulgárech. Jmenovaný v listu uvedl, že se našly dosud upotřebitelné předměty, a to: 2 podvozky polní drážky bez koreb, přibližně 150 m vodovodního potrubí a 7–10 poškozených koleček na vyvážení cihel. V druhé cihelně fy Reichel, König, Jeřábek, taktéž zařazené do kategorie C, se nalezlo 100 m drátů pro navážku cihel a jedna poškozená kolečka. Z důvodu účelnosti bylo následně nařízeno, že dané předměty budou použity pro potřeby okresní cihelny v Novosedlech a vápenky v Mikulově.6 V roce 1949 byla cihelna zlikvidována. V padesátých letech minulého století byla na jejím místě pískovna a dnes je v bývalém areálu cihelny umístěn útulek pro psy. Skutečnost, že se zde nacházel cihlářský podnik, připomíná pouze autobusová zastávka nesoucí název Bulhary, cihelna.

                        tři CG                                                tři

                Cihla s kolkem C*G, tj. Czapka a Gaidosch (foto Daniel Lyčka)                                                       Jedna z cihel z místní výroby v Bulharech.

                                                                                                                               Jedná se o produkt firmy Reichel, König, Jeřábek. (foto Daniel Lyčka)

 

                                                              

Reichel, König, Jeřábek – Bulhary

 

Další kruhová cihelna vznikla na druhé straně silnice vedoucí do Lednice, proti cihelně pánů Czapka a Gaidosche. Existence dvou cihelen v jedné lokalitě vedle sebe byla dána zřejmě přítomností kvalitní cihlářské hlíny v tomto místě. Majiteli nového podniku byli František (Franz) Jeřábek z Lednice (narozen 1865 v Lednici), Antonín (Anton) Reichl a jeho syn – hospodský Jan (Johann) Reichl – a místní obchodník Josef König (narozen v obci roku 1879). Se stavbou podniku se mělo začít již v roce 1909, budova z pálených cihel však byla provozuschopná asi až v roce 1912. Podle výpisu z živnostenského rejstříku žádali zmínění pánové dne 29. března 1912 o koncesi, ale vyhověno jim bylo až více jak o rok později. Přípisem č. 2783 ze dne 4. února roku 1913 pak dostali i povolení k případné stavbě závodu. Cihly z této cihelny měly kromě tří hvězdiček i kolky s iniciálami majitelů – RKJ. Roční produkce se odhadovala na cca jeden milion cihel a od jara do podzimu zde mělo být zaměstnáno kolem 30 osob, přičemž pracovní síly se hledaly i mimo obec, např. v Humpolci, a dva nájemníci bydleli přímo v cihelně. Výroba byla v provozu až do roku 1942 a cihelným mistrem byl jistý Antonín David z Bulhar.7 Rok po skončení války, 16. září 1946, poslal krajský soud ve Znojmě ONV v Mikulově dopis, ve kterém oznamoval, že v obchodním rejstříku daného soudu je zapsána firma Reichel, König, Jeřábek, Ringofenziegelei in Pulgram bei Eisgrub, jíž byl zaslán list, který se však vrátil z důvodu postavení podniku mimo provoz. Krajský soud tedy žádal o vyšetření a sdě- lení, pozůstává-li tato firma dosud po právu, provozuje-li obchody, případně byla-li zavedena národní správa a kdo je jejím národním správcem.8 Jelikož úřad v Mikulově nebyl schopen žádosti vyhovět, byl koncept téhož dopisu zaslán Místnímu národnímu výboru (MNV) v Pulgárech (Bulharech) a ten odpověděl listem ze dne 23. ledna 1947, že jmenovaný závod byl zkonfiskován jako německý majetek a prozatím nebyl jmenován národní správce.

Dne 6. února téhož roku došla okresnímu národnímu výboru odpověď, ve které krajský soud připomenul dekret prezidenta republiky z 19. května 1945 č. 5/1945 Sb., že veškerý majetek Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců českého národa má být zabaven a dán do národní správy. Z tohoto důvodu bylo tedy třeba ustanovit národní správu i v dané firmě. Kdyby byla nařízena likvidace nebo učiněno jiné opatření, bylo také nutné jmenovat ně- koho, kdo by tato opatření prováděl. ONV v Mikulově následně 1. března 1947 oznámil, že národní správa a ustanovení národního správce se nerealizovalo kvůli navržení podniku k likvidaci – hlavní příčinu představovala nepoužitelnost majetku. Uvedenou likvidací byl pověřen MNV v Pulgárech, kterému také příslušel dozor nad majetkem.10 Firma Reichel, König, Jeřábek se s velkou pravděpodobností nemohla svou výrobou rovnat modernizovanému typu kruhových cihelen, a proto byla po válce zařazena do kategorie C (během války měl být podnik mimo provoz). Pozemek byl později využit jako pískovna.

    cih.k                      c

    Celkový pohled, tentokrát na Langerovu cihelnu – 1. května 1959  

              (soukromá sbírka Stanislava Schneidera)                                                    Reichelova cihelna v Bulharech, nedatováno – počátek 20. století

 

Josef Langer – Bulhary

Posledním, nejmodernějším a nejdéle fungujícím podnikem v obci Bulhary byla cihelna Josefa Langera. Ve výpisu živnostenského rejstříku je uvedeno, že Josef Langer se narodil v roce 1902 v Pulgárech, kdežto v samotné knize živnostenského rejstříku je zapsán rok narození 1886 a místo narození Pasohlávky. Tak či tak, dne 2. června 1928 podal Josef Langer živnostenské ohlášení a již 21. června téhož roku mu byl vydán živnostenský list na výrobu cihel v kruhové peci v Bulharech. Ještě před podáním samotné žádosti měl dokonce 4. května dostat pod č. 6061 schválení ke stavbě závodu.11 Letopočet 1928 je tedy možné považovat za reálný rok vzniku, případně modernizace bývalé Folkovy cihelny,12 která měla být zbudována v roce 1908 a která po první světové válce, tj. ve dvacátých letech minulého století, zpustla (viz citace č. 12). Podnik se nacházel v katastru obce na jejím konci, několik set metrů od hlavní cesty do Milovic.13 Během německé okupace nebyla cihelna již v provozu a v roce 1946 byla jakožto ně- mecký majetek zkonfiskována. (Podnik byl zkonfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb. [ze dne 25. října 1945] výměrem č. j. 13019/46 dne 3. července 1946.)14 Přesto již 18. května 1945 žádal dopisem sepsaným vlastní rukou v Dolních Bojanovicích jistý Jan Pulkrábek MNV v Bulharech o přidělení místního podniku i s inventářem a patřičnými pozemky. Žadatel se narodil, jak sám uvádí, 1. června 1897 v Dolních Bojanovicích a strávil pět let v obecné, tři roky v měšťanské a dva roky v živnostenské škole (poslední jmenovaná v Olomouci), kde se vyučil jako cihlářský mistr. Mluvil i psal v českém a německém jazyce a pravděpodobně ovládal i mluvenou francouzštinu. Po dobu okupace byl ilegálně činný a byl za to trestán kárným táborem. Na závěr svého listu žádal Jan Pulkrá- bek pro svou manželku, porodní asistentku, o povolení k provozování porodní praxe v přiděleném domku ve městě. Místní národní výbor v zastoupení (mimo jiné) Josefa Bročka a Aloise Tomáštíka doporučil jeho žádost ke kladnému vyřízení.

Dne 6. června 1945 zaslala Okresní správní komise (OSK) v Mikulově MNV v Pulgárech z pověření A. Krajča oznámení, že nemá námitek proti jmenování pana Jana Pulkrábka ná- rodním správcem v cihelně po Josefu Langerovi. Předání domu, movitého majetku, jakož i všech ostatních věcí mělo být provedeno za přítomnosti dvou členů národního výboru v Pulgárech a o předání měl být sepsán řádný a čtyřikrát vyhotovený protokol. (Originál a jeden opis se měly následně zaslat OSK v Mikulově, další pak panu Pulkrábkovi a poslední se měl nechat v úschově na MNV v Pulgárech.) Do dnešního dne se zachoval daný protokolární zápis (č. j. 6336/VI-45), který vypracovala správní komise v Pulgárech dne 20. června 1945. Obsahuje informace o předání movitostí cihelny po Němci Josefu Langerovi do vedení pana Jana Pulkrábka, jmenovaného do funkce národního správce Okresní správní komisí v Mikulově. Stav objektů vypadal následovně: jedna kruhová pec, která vyžadovala v brzké době vnitřní opravy, dvě obytné budovy – jedna jako byt pro správce a druhá pro dělníky – vyžadující též velké opravy a úpravy (objekt byl bez vnitřního vybavení). Dále šest šop na sušení cihel, 191 480 sušených cihel, čtyři uhelné tačky, 21 trakařů, 200 kusů křidlicových rámků, 20 kusů cihlových formiček a 16 kusů ocelových pásů (7 × 200 × 5 000 mm). První doložený dopis z roku 1946 je datován k 13. srpnu a Okresní národní výbor v Mikulově v něm novému národnímu správci Pulkrábkovi uložil, aby z důvodu zařazení firmy do kategorie B (podniky zůstávající prozatím v klidu), zastavil ruční výrobu cihel, neboť k vý- palu nemělo být přiděleno potřebné uhlí. Dále měl adresát podat místnímu úřadu hlášení o množství cihel a spojit se s okresním průmyslovým důvěrníkem majorem Josefem Janštou, národním správcem vápenek v Mikulově, který měl poskytnout další instrukce (a provést samotný výpal). Zaměstnanci pak měli být přeloženi do jiného příbuzného podniku.15 Dokumenty z roku 1947 chybí. Koncem ledna 1948 došlo k personální změně ve funkci národního správce, neboť podnik přešel do správy okresu. Stal se jím (výměrem č. j. 1019-IVa/29-48 ze dne 17. února 1948) Jan Dufek, technický úředník ONV v Mikulově. Jmenovaný se narodil dne 18. května 1907 v Rybicích a byl absolventem nižší průmyslové školy ve stavebním oboru. Z tohoto důvodu měl mít praktické i teoretické znalosti v cihlářském oboru, ale i přesto měl být bezprostředním dozorem a řízením výroby pověřen cihlářský mistr, jehož měl okres přijmout do svých služeb.16 Je třeba říci, že během působení národního správce Jana Pulkrábka neproběhlo v podniku zřejmě nikdy řádné vyúčtování, i když Pulkrábek toto nařčení později razantně popíral. Při předání cihelny novému národnímu správci Janu Dufkovi, za přítomnosti Jana Pulkrábka a předsedy MNV v Bulharech pana (?) Malovaného, byl dne 18. března 1948 odevzdán pouze předávací protokol,17 což ovšem nebylo u národní správy ani u jiných podniků v republice v dané době neobvyklé. O rok později byla výroba úplně zastavena. Přesto i tehdy mohlo dojít k relativně rychlé obnově provozu, neboť pro rok 1949 se sice počítalo s plánovanou okresní spotřebou cihel 2 855 000 kusů a plánovanou výrobou 4 300 000 kusů, čímž měl vzniknout přebytek 1 445 000 kusů cihel, ale poněvadž cihelna Pisk v Mikulově v uvedeném roce 1949 nevyrá- běla ani neměla pro rok 1950 předepsaný plán výroby, hrozilo, že v okrese bude nedostatek stavebních cihel. Evidentně však vyřazení mikulovské fabriky z činnosti nebylo důvodem pro znovuzprovoznění staré Langerovy cihelny, protože účetní spisy o případné výrobě mlčí. Až v roce 1952 se znovu objevuje myšlenka obnovení cihlářské tradice v obci – listem, který zaslal ONV v Mikulově dne 13. února 1952 Krajskému národnímu výboru (KNV) v Brně a který informoval o renovačních záměrech Okresního stavebního komunálního podniku v Mikulově, poněvadž:

1) Cihelna v Bulharech měla velmi dobré podmínky pro výrobu a rozsáhlé hliniště, kde se nacházela vysoce kvalitní cihlářská hlína hodící se pro výrobu všech druhů cihlářských výrobků.

2) Objekt se nacházel v dobrém stavu, pec byla též v zachovalém stavu – šlo o novější typ se 16 komorami, přičemž každá měla kapacitu asi 8 000 kusů, takže celková kapacita cihelny činila 120 000 kusů cihel.

3) Otázka pracovních sil byla projednána s ONV a bylo konstatováno, že obsazení této cihelny by nečinilo obtíže, protože v samotné obci je dost starousedlíků, kteří by mohli být v podniku zaměstnáváni. Jediným problémem by byl nedostatek několika kvalitních odborných zaměstnanců.

Už v uvedeném roce 1952 bylo poukázáno na největší problém každého investičního plá- nu – na potřebu nemalého finančního kapitálu. Celkem měly náklady na obnovu provozu činit asi 4–5 milionů Kčs, a to mj. na opravu a zlepšení komunikace, tj. zpevnění vozovky o délce cca 400 m, jelikož cihelna byla napojena na okresní silnici pouze měkkou polní cestou. Dále bylo potřeba zavést elektrickou přípojku o délce cca 200–300 m, vybudovat nové sušárny a doplnit strojní zařízení. Z důvodu žádosti o nemalou sumu bylo doporučeno, aby KNV vyslal na místo odbornou komisi, která by celou záležitost posoudila a rozhodla o případném obnovení provozu v daném podniku. (Již v roce 1951 danou záležitost šetřila komise technického referátu KNV, jež se však vyjádřila k případné obnově negativně. Důvodem tohoto rozhodnutí byla, podle názoru ONV, nízká celorepubliková poptávka po cihlářském materiálu.) Ani rok 1952 neznamenal začátek renovace, přesto se pro rok 1955 počítalo s tím, že při uvedení podniku do provozu a při případném zvýšení výroby by se mohlo vyrobit kolem šesti milionů kusů cihel. Za rok 1954 se měly náklady vyšplhat na 1 000 000 Kčs, a to hlavně za práce stavební: šest sušáren, dvě kolny na zásoby, generální oprava strojovny, pece a dvou bytových jednotek, zavedení elektrického proudu s vlastním transformátorem a vyčištění studní, případně zavedení vodovodu, úprava cca 800 m vozovky. Dále se předpokládalo kompletní moderní strojové vybavení a již v roce 1955 se počítalo s 35 zaměstnanci. Při zajištění paliva na chod výroby mohla mít uvedená cihelna celoroční provoz a mohla dodávat sortiment veškerého cihlářského zboží včetně tvárnic, stropnic a krytiny. Peníze měly být sehnány pokud možno do konce roku 1954 a o rok později se dle plánu mohlo začít se samotnou výrobou.18 Ani tentokrát se však záměr nerealizoval. Dopisem s datem 14. května 1959 oznámil Okresní průmyslový podnik v Mikulově další záměr týkající se rekonstrukce cihelny v Bulharech, kde byla (stále) cihelná pec v poměrně dobrém stavu (o roční kapacitě 4–5 milionů kusů pálených cihel) a v těsné blízkosti se nacházelo téměř nevyčerpatelné množství dobré cihlářské hlíny na výrobu cihel. Okresní komunální podnik argumentoval i tím, že vzhledem k rostoucí výstavbě a nedostatku pálených cihel by bylo vhodné uvažovat o uvedení dané cihelny do provozu. V první fázi by bylo nutné uskutečnit potřebné opravy a provést opatření pro zahájení samotné výroby jako:

1) znovuzřízení částečně pobořené strojovny

2) vybavení staršími stroji (lis, válce, podavač, korečkové rypadlo, „odřezovák“, elektrický motor)

3) připojení elektrického vedení s transformátorem

4) vodoinstalační připojení s čerpadlem

5) pořízení polní dráhy s vozíkem na hlínu, surové cihly, na navážku a vyvážku (starší)

6) zřízení sušáren, případně většího množství přenosných zástřešků

7) opravení pece s dodáním násypných kanálků s poklopy

Předpokládaná suma za dané provizorní opatření byla vyčíslena na cca 250 000 Kčs. Pracovníci cihelny měli být z Bulhar a z okolních obcí. V závěru dopisu průmyslový podnik odůvodnil svůj záměr tím, že …vzhledem k nedostatečné pracovní příležitosti v okrese Mikulov by bylo více než nutné uvést daný podnik do provozu, na druhou stranu však doufal, že touto žádostí nebudou kráceny (další) nutné a již předložené požadavky jako výstavba autoopraven a haly na stroje a zařízení. Relativně nízké počáteční náklady (oproti roku 1952) znamenaly, že se v budoucnu musí počítat s nutnými modernizačními úpravami, tj. obstarání nových strojů či důkladné vybavení sociálního zařízení.

Jelikož i předchozí vyslané komise KNV v Brně daný návrh zamítly, a to primárně z důvodů příliš velké vzdálenosti cihelny od železniční stanice v Lednici (6 km) a značné finanční sumě, která by byla zapotřebí k uskutečnění záměru, ani tentokrát nebyl projekt doporučen k realizaci. Jak shrnul R. Hrůza ve svém nedatovaném soupisu (tří) cihelen okresu Mikulov: Tato [bývalá Langerova] cihelna je již delší dobu v klidu, ačkoliv zásoba materiálu, a to hodnotného, je na 5 let nevyčerpatelná. Materiál je takové kvality, že se dá použít na výrobu tvárnic, je lehce zpracovatelný a výška sloje, jen rozpracované, je průměrně 17 m. V cihelně je pec na výpal cihel s kapacitou cca 100 000 kusů – 16ti komorová, která potřebuje malou opravu klenby, ve dvou komorách přeložení krytiny střechy (a) opravu komína, který je od shora asi 5 m prasklý, postavení přístřešku okolo pece. Budova strojovny je v dobrém stavu, bude však nutné opravit okna a dveře. Sušárny v této cihelně nejsou, bude nutno stavět nové. V cihelně jsou dvě bytové jednotky v dosti dobrém stavu. Voda je přímo v hliništi, jsou tam dvě studny! Možnosti zřízení moderní cihelny ze stávajících objektů v Bulharech jsou, taktéž pracovní síli (sic!) v místě by bylo možné obstarat. Cihelna by mohla pracovat po celý rok nepřetržitě!

                                        plan

                           První, nekolorovaný plán bývalé bulharské kruhové cihelny od Jozefa Mišinského z roku 1967 (soukromá sbírka Stanislava Schneidera)

                                        plan 1

                                                                         Druhý plán od Jozefa Mišinského, nedatováno – rok 1967 (?) (soukromá sbírka Stanislava Schneidera)

                                        plan 3

                                                                             Třetí plán od Jozefa Mišinského, nedatováno – rok 1967 (?) (soukromá sbírka Stanislava Schneidera)

 

Hospodaření podniku Z důvodu, že národní správce Pulkrábek zřejmě nikdy řádně nevypracoval účetní uzávěrku (dle jeho slov se dané knihy ztratily) a cihelna byla navíc dána do Dufkovy správy bez jakéhokoliv vyúčtování, byli revizní úředníci nuceni sestavit veškeré účetní uzávěrky zpětně. Z uvedeného seznamu je zřejmé, že od poloviny roku 1945 cihelna vykazovala ztrátu 8 763 Kčs 20 haléřů, za rok 1946 byla ztráta 131 217 Kčs 88 haléřů, v roce 1947 byl naopak jistý zisk 47 733 Kčs 80 haléřů, ale v účetním období do konce března 1948 se objevuje již opět drobná ztráta 837 Kčs, celkem tedy byla firma ve ztrátě 93 084 Kčs 28 haléřů. Uvedený zisk navíc nevycházel z provozu, ale z počáteční zásoby cihel, kterou zajistil správce Pulkrábek, a z mnohem vyšší bilance, než se původně předpokládalo. Přes existenční problémy cihelny byla snaha udržet ji v provozu (1952) a po ukončení vý- roby zas snaha ji opět vrátit do výrobního procesu (1959). Jak již bylo uvedeno, v roce 1955 měl podnik vyrobit dokonce šest milionů kusů cihel a potřební zaměstnanci měli pocházet přímo z Bulhar a nejbližšího okolí. Nakonec ale nebyl o dříve moderní a prosperující podnik zájem – na dopise z roku 1959 je uvedena poznámka podnik nedoporučuje. Z dochované- ho spisového (archivního) materiálu vyplývá, že poptávku po cihlách hlavně v padesátých letech minulého století zajišťovaly již jen cihelny v Novosedlech a v Hevlíně.20 Došlo tedy k likvidaci cihelny, kolem roku 1975 byl odstřelen komín . S bývalou kruhovou cihelnou v Bulharech jsou spojovány tři plány od Jozefa Mišinské- ho, datovaný je pouze jediný, a to rokem 1967. Zda se v uvedeném roce počítalo s případnou obnovou výroby, není jisté. Plány jsou nekolorované, opatřené legendou, ale bez uvedení lokalizace. Navíc jednotlivé rozměry cihelny nejsou totožné. Na jednom z plánů má základ pece rozměry 17,60 × 10,70 m, na dalších dvou pak 14 × 8,30 m; výška se pohybuje kolem 3 m. Uvnitř samotné pece se mělo nacházet šest (velkých) komor s rozměry jedné komory 5 × 2,60 m, ve druhé variantě 6,20 × 2,60 m. Kapacita byla stanovena (odhadnuta?) na 5 000 kusů cihel na jednu komoru, dle druhého plánu na 7 000–10 000 kusů cihel (tyto údaje se navíc rozcházejí s výše uvedenými informacemi). Komín se nacházel uprostřed objektu a nad budovou čněl do výše 15 m.

 

Vilém Oser – Úvaly u Valtic

Cihelna, která bývá v pramenech označována jako parní, kruhová či podle majitele Oserova, se nacházela v obci Úvaly (německy Garschöntal – Krásné Údolí), ležící necelých 5 km od města Valtic. Vznik tohoto podniku bývá spojován se zánikem městské cihelny ve Valticích. Komín cihelny tvořil vedle místního kostela dominantu a zároveň orientační bod obce.

 Majitel cihelny je znám jen jeden, a to jistý pan Vilém (Wilhelm) Ignaz Oser, německé národnosti, narozen v roce 1874 v Mikulově. Dne 27. dubna 1927 podal žádost o zápis (přidělení čísla živnostenského ohlášení) do živnostenského rejstříku a již 11. května bylo jeho žádosti vyhověno. Podnik stál na začátku obce, po levé straně při cestě z Valtic. Pů- dorys hlavní budovy, kde se nacházela kruhová pec, která byla patrová, měl rozměry cca 60 × 20 m. (Po zrušení cihelny se v patře konaly společenské akce a různé zábavy a později se zde chovala i drůbež.) V areálu nechyběla ani studna.

Cihly byly označeny kolkem W-číslo-O (například W8O). Za druhé světové války se zde měly údajně razit cihly s hákovým křížem, které měly být odváženy ze starého valtického nádraží do Vídně. Podle jedné ze zpráv Ministerstva průmyslu však byla cihelna mimo provoz již od roku 1933 – v živnostenském rejstříku je poznámka, že podnik (tj. živnost) byl v klidu od 15. března 1934.

Zprávy z válečného období prozatím chybí. První je až ze 13. prosince roku 1945, kdy Okresní správní komise živnostensko-průmyslového referátu v Mikulově potvrdila, že pan Jaroslav Žalud, stavitel narozený 31. prosince 1911 v Plzni, byl výměrem č. j. 6274/1/IV ze dne 10. října 1945 pověřen národní správou cihelny v Úvalech. Uvedená cihelna byla zařazena Ministerstvem průmyslu mezi podniky nezbytně nutné, a sice do skupiny A(2), takže neměla být při provádění restitucí průmyslových podniků uzavřena.

O rok později, 22. listopadu 1946, zaslalo Ministerstvo průmyslu v Praze prostřednictvím Ing. Vodičky průmyslovému referátu ONV v Mikulově oznámení, že na oblastní konferenci konané ve Znojmě (není ale uvedeno datum konání) byla cihelna fy Vilém Oser Úvaly zařazena do skupiny podniků A(2), tj. do skupiny závodů, s jejichž provozem se počítalo. Následně bylo zjištěno, že je firma bez národního správce, neboť bývalý správce pan Žalud se funkce vzdal a nikdo jiný zatím ustanoven nebyl. Ministerstvo průmyslu proto žádalo o sdělení, z jakého důvodu byl tento podnik bez národního správce. Okresní národní výbor v Mikulově odpověděl 14. prosince roku 1946, že cihelna, o níž ONV v Mikulově požádal o přidělení do svého vlastnictví, byla v dané chvíli spravována průmyslovým důvěrníkem okresu Josefem Janštou a že výbor navíc nezamýšlel až do konečného rozhodnutí jmenovat národního správce, protože dosavadní vedení bylo odborné a zároveň nebyl na obzoru vhodný uchazeč pro národní správu uvedené cihelny. V podniku se navíc konaly přípravy pro výpal surových cihel, přičemž výpal měl proběhnout v nejbližších dnech. (Doklad na výpal, který měl provést právě Josef Janšta, byl udělen již 5. září téhož roku.)

Cih.Uv Dne 25. listopadu poslal pan František Hlaváček, majitel cihelny Otnice u Sokolnic, Ná-  rodnímu výboru v Úvalech u Valtic žádost o udělení správy v místní cihelně, neboť podle  informací Hospodářské skupiny tehdejší správce ke dni 1. března 1946 ukončil svou činnost v  podniku a nastoupil vojenskou službu. Za udělený post byl pan Hlaváček ochoten zlikvidovat  svou cihelnu, která měla již nedostatek hlíny. ONV v Mikulově však panu Františku Hlaváčkovi  oznámil, že nemá zájem ustanovit nového národního správce, protože sám požádal o přidělení  cihelny do vlastnictví. Provoz cihelny byl pak svěřen průmyslové- mu důvěrníkovi  mikulovského okresu.

 Dne 21. května roku 1947 zaslal ONV v Mikulově průmyslovému referátu Zemského ná-  rodního výboru (ZNV) v Brně dopis, ve kterém podával zprávu o provozu v cihelnách v  kategoriích A(1) a A(2). O úvalské cihelně je v dodatku uvedeno, že firma Viléma Osera nebyla  prozatím dána do provozu, jednak kvůli tomu, že dosud nebyla provedena elektrifikace obce,  jednak že byl problémem s nefunkčním dieselovým motorem, přičemž poří- zení případných  náhradních součástek by si vyžádalo neúměrné náklady.26 O tři měsíce později, přesněji dne  26. srpna, zaslalo Ministerstvo průmyslu v Praze prostřednictvím Ing. Hoštálka průmyslovému  referátu ONV v Mikulově znovu zprávu kvůli stálé absenci státní správy v cihelně. Jelikož  situace nebyla dlouhodobě řešena, došlo k přeřazení podniku z kategorie A do kategorie B.27  Přesto je doložen dopis ze 7. listopadu 1947 adresovaný průmyslovému referátu ZNV v Brně,  ve kterém stojí, že se předpokládá uvést do provozu cihelnu Viléma Osera do roku 1948, neboť  v jarních měsících měl být dokončen elektrický přípoj a obstarány potřebné stroje.28 Případné  udělení národní správy se znovu reálně řešilo až začátkem roku 1948, poně- vadž podnik nebyl  přechodně po končení elektrifikace v provozu, a ONV v Mikulově měl v plánu do funkce  národního správce jmenovat, podobně jako v Bulharech, Jana Dufka.

 Mimo to ONV v Mikulově navíc (znovu) požádal o přidělení cihelny do vlastnictví podle  vyhlášky OÚ (tj. Osidlovací úřad) a FNO (tj. Fond národní obnovy) v Praze č. 1587[/46].29  Následný výměr ZNV v Brně dne 17. února 1948 pod č. j. 2021-IVa/29-48 ustanovil ná- rodním  správcem podniku a majetku firmy Vilém Oser, cihelna v Úvalech, technického úředníka ONV v  Mikulově pana Jana Dufka. Tím došlo ke zrušení předchozího výměru okresní správní komise v Mikulově ze dne 10. října 1945 č. j. 6274/1-VI, kterým byl ustanoven národním správcem uvedené majetkové podstaty pan Jaroslav Žalud.30 Posledním listem, sepsaným v Mikulově dne 3. března 1948, byla ZNV v Brně podána zpráva, že došlo ke jmenování národního správce, započalo se s přípravnými pracemi a výrobní plán měl být splněn, a to i přesto, že bylo podáno odvolání proti poválečné konfiskaci a řízení do této chvíle nebylo ukončeno.

Nový národní správce nebyl ve své funkci dlouho, neboť již 19. března téhož roku na zá- kladě komisionálního šetření, prováděného za přítomnosti zástupců mimo jiné ONV v Mikulově, bylo rozhodnuto zbourat a odklidit závadnou strojovnu cihelny, podnik zlikvidovat a některá zařízení převézt do cihelny v Bulharech.

   W 3 O Místo nálezu Břeclav                                         Mp

                       Cihla z cihelny Wiliama Osera, a dopis ministerstva průmyslu ve věci přeřazení úvalského podniku z kategorie A do kategorie B, SOkA Břeclav, fond A 2  (Okresní národní výbor Mikulov), kart. 498, inv. č. 1817, fol. 359a (Úvaly fy Vilém Oser 1945–1948).                                                                                                                                                                                   

                                                                                                                               

                                                                                                                                     

Hospodaření podniku

Podobně jako v případě cihelny fy Langer v Bulharech tak ani v Úvalech nikdy nedošlo k řádnému vedení účetní agendy. Podle záznamů a neúplných spisů ONV v Mikulově se v podniku měla nacházet k datu 6. února 1946 zásoba 150 000 kusů syrových cihel a 2 000 m2 nakopané hlíny. Samotný výpal zásoby surových cihel proběhl v roce 1946 národním správcem cihelny v Pulgárech (Bulharech).

Revizní úředníci byli nuceni sestavit zpětné účetní závěrky na základě překontrolovaných zápisů v journálu a dodatcích, aby bylo možné zjistit hospodaření za celé období národní správy. Za období od 6. února do 31. prosince 1946 tak objekt vykazoval ztrátu 40 344 Kčs 26 haléřů, za rok 1947 to bylo 18 325 Kčs 90 haléřů, celková ztráta tedy činila 58 670 Kčs 16 haléřů.

Dle sdělení bývalého národního správce Pulkrábka mělo být v Úvalech vypáleno: 110 000 kusů cihel, z toho bylo skutečně odprodáno dle účtů 53 340 kusů a zásoba čítalo 56 660 kusů cihel. Podle sdělení vedoucího cihelny Dufka zůstalo v cihelně (v kruhovce) 20 000 až 25 000 zlomků vypálených cihel, které nebyly použity, a pod kůlnou mělo být naskládáno a rozházeno na 40 000 až 45 000 nevypálených a neupotřebitelných cihel, jež tam měly ležet už od roku 1931. Vzniklo tedy manko 31 660 kusů vypálených cihel, které se nedalo při revizi vysvětlit. Pravděpodobným důvodem bylo jednoduše špatné vyúčtování vypálených cihel.

V roce 1948, i přestože se podařilo do cihelny dosadit nového národního správce Jana Dufka, byl podnik v likvidaci. Jistou úlohu zde hrál vysoký dluh, špatné vedení v letech 1945–1948 i samotné neodborné či vůbec žádné vedení cihelny. Přestože v roce 1946 sice došlo k výpalu nahromaděné zásoby surových cihel a počítalo se s objektem při plnění plánu v roce 1948 – byl podnik z kategorie A později přesunut do kategorie B. 

Na konečný osud cihelny měly vliv i nadcházející události a vznik hraničního pásma. Dle slov pamětníků došlo v roce 1957 k odstřelu komína kvůli tomu, aby se zabránilo „západním imperialistům“ ve zneužití orientačního bodu. Koncem šedesátých let zmizela i budova s pecí a v místě bývalého moderního podniku Oserovy ruční kruhové (parní) cihelny se nacházela skládka, nyní jsou zde zahrádky.

Závěrem bych rád poděkoval sběrateli starých cihel panu Liboru Jandorovi, bývalému starostovi obce Buhary panu Pavlu Leblochovi a Galerii Reistna, jmenovitě panu Stanislavu Schneiderovi, který finančně podpořil vznik této studie v rámci Spolku přátel staré cihly (web: reistna.cz/cihelny) a dále poskytl část podkladů, jež jsou v práci publikovány.

 

Příloha

Protokol sepsaný dne 23. července 1948 panem Janem Pulkrábkem, bývalým národním správcem cihelny v Bulharech, v kanceláři ONV v Mikulově:

Narodil jsem se dne 1. 6. 1897 v Dolních Bojanovicích, okres Hodonín, (…), bytem Pulgáry č. 212. Navštěvoval jsem 5 tříd obecné školy, 3 třídy měšťanské školy, 2 [třídy] živnostenské[ho] pokračovaní v Olomouci. Okresní správní komise jmenovala mne výnosem ze dne 6. června 1945 národním správcem cihelny v Pulgárech. (…) Vedení cihelny jsem se ujal dne 18. června 1945.

Dekretem Ministra zemědělství o vlastnictví půdy byla mně 1. 3. 1946 přidělena usedlost č. p. 218 v obci Pulgáry, okres Mikulov, do vlastnictví. Usedlost č. p. 218 jest cihelna, dělnické domky a obytný dům. Po dobu okupace nebyla cihelna v provozu a ani v dělnických domcích a v obytném domě nikdo nebydlel. Budovy byly ve velmi zchátralém stavu a cihelna potřebovala nutně opravu. Strojní zařízení v cihelně nebylo. Za přítomnosti dvou členů správní komise obce Pulgáry byl zapsán přejímací protokol /4 x/… Pro účetní zápisy týkající se cihelny jsem zavedl tyto účetní knihy: vázanou pokladní knihu, do které jsem začal zapisovat dne 17/6 1945. Zapisoval jsem do ní jen rok 1945 a leden až duben 1946, který jsem přepsal do nové knihy (…).

Dále jsem zavedl výkaz práce, do kterého jsem denně zapisoval, kolik [hodin] který dělník pracoval a co dělal. Byla to velká, černá, linkovaná kniha v pevných deskách. Kniha byla vedena od ledna 1946. V roce 1945 jsem měl jenom malý notes, do kterého jsem zapisoval, co jsem sám se synem dělal, neboť jiných dělníků v cihelně nebylo. Notes byl v černých deskách. (…) Odvoz cihel jsem zapisoval do bloku a to dvojmo, originál dostal odvozce a kopie zůstala v bloku. Z bloku jsem to zapisoval do velké, černé, linkované knihy v pevných deskách, kde bylo datum, jméno a počet kusů. Dále jsem zavedl mzdové listiny ve vázané knize bez průpisu. (…) V roce 1945 se v cihelně jen pálilo a nově se nic nevyrábělo. (…)

Od zavedení národní správy do konce roku 1945 půjčil jsem cihelně v různých menších částkách na úhradu provozních výloh celkem Kčs 4 619,60. Během této doby prodal jsem zboží za Kčs 590, takže moje pohledávka za cihelnu koncem roku 1945 činila Kčs 4 029,60, kterou jsem si postupně uhradil z příjmů cihelny v roce 1946. V roce 1946 asi v srpnu nebo v září prodal jsem jalovice za Kčs 7 000 a tuto částku jsem půjčil cihelně na proplacení účtu za uhlí firmě Carbonia. Tuto částku jsem si opět během roku 1946 uhradil. (…)

Asi v srpnu roku 1946 přišel za mnou pan Janšta a sdělil mně, že v Úvalech v cihelně jsou na skladě nevypálené cihly, které se ničí, neboť kůlny byly rozbité a na cihly pršelo a žádal mě, abych se tam odebral a cihly vypálil. Jel jsem se do té cihelny podívat, a poně- vadž ale byla ve velmi ubohém stavu – kruhovka naplněna surovými cihlami, které již v kruhovce byly 12 roků, neboť cihelna nepracovala již od roku 1934 a tyto byly spodní vodou úplně zvlhlé a rozsypané – dalo by bývalo mnoho práce, než by byla způsobilá provozu, neměl jsem o to žádný zájem. Na tuto skutečnost jsem pana mjr. Janštu upozornil s tím, že vypálení cihel dobrých by bylo vzhledem ke stavu, v jakém se cihelna nacházela, naprosto nerentabilní.

Asi po dvou měsících přijel za mnou opět pan mjr. Janšta a znovu mě vyzval, abych vypálení v cihelně v Úvalech provedl. Jel jsem tam s dělníky z cihelny z Pulgár, vyčistili jsme kruhovku, později jsme ji znovu navezli a v listopadu jsme v ní začali pálit, a to až do vánočních svátků. Znovu jsme v ní začali pálit až začátkem února 1947. Vypálili jsme tam asi 102 000 až 110 000 cihel. Asi 30 000 až 40 000 cihel zvláštního formátu /26 × 13 × 8/ zůstalo ve vzdálenějších kůlnách, které byly na kopci a nemohly býti pro sníh a náledí dopraveny do pece. Zahájení provozu cihelny v Úvalech financovala cihelna Pulgáry.

Podobně jako u cihelny v Úvalech, přišel za mnou pan mjr. Janšta, že v cihelně v Nýdku jsou nevypálené cihly, asi 200 000. Jel jsem se tam přesvědčit, jak cihelna vypadá a zjistil jsem toto: Dobrých cihel, schopných vypálení jsem napočítal 170 000. Tamní starodávná kruhovka s vrchním tahem komínovým byla ve špatném stavu a vyžadovala by velkých oprav. Kůlny na uskladnění surových cihel byly hodně vzdálené od pece a dřívější zařízení kolejové k dopravě cihel k peci i s vozíky bylo pryč a znovuzřízení by asi vyžadovalo velkého nákladu. O tom všem jsem uvědomil pana mjr. Janštu, který potom nařídil převoz cihel k vypálení do cihelny v Pulgárech. Bylo převezeno 171 000 cihel, a to tak, že surové cihly byly ihned z vozu dávány do pece. Tyto cihly byly pak prodávány jako cihly z cihelny v Pulgárech.

Dodatek k výše citovanému protokolu, sepsaný dne 2. srpna 1948:

Při převzetí cihelny v Pulgárech převzal jsem podle předacího protokolu 191 480 surových cihel. Ve skutečnosti bylo těchto cihel více, okrouhle o 5 000–6 000, ale při prvním vypálení byl značný odpad, takže se vypálilo dobrých cihel tolik, kolik jsem podle protokolu převzal. Z Nýdku bylo dovezeno asi 172 000 surových cihel. Dovezené bylo placeno povozníčkům za veškeré dovezené cihly. Z uvedeného množství bylo asi 8 000 kusů odpadu. Ani v Pulgárech ani v Nýdku se nevyráběly v roce 1945 a 1946 surové cihly. Pouze v roce 1947 vyrobil jsem v Pulgárech asi 5 000 surových cihel. Z toho jsem předal při zrušení národní správy podle předacího protokolu nové národní správě 4 500 kusů surových cihel. Všechny tyto cihly byly prodány koncem roku 1946 a začátkem roku 1947. (…)

I prodej v Pulgárech řídil mjr. Janšta. Já sám jsem prodal v roce 1945 asi 1 200 kusů starých vypálených cihel. Od mjr. Janšty dostával jsem písemné příkazy k výdeji cihel. V Pulgárech inkasoval jsem peníze pouze z drobného prodeje, který mi byl mjr. Jan- štou dovolen. Peníze tyto jsem potřeboval k výplatám mezd a jiným drobným provozním výdajům.

Za cihly v cihelně v Úvalech inkasoval jsem pouze jeden účet za dodané cihly paní Sítkové z Hlohovce /2 000 kusů/. Jiné peníze jsem za prodej v Úvalech neinkasoval. (…)

K diferenci, která se jeví mezi výrobou a prodejem v cihelně v Pulgárech ve výši 35 465 kusů cihel /podle revizního zjištění/, uvádím to, že vznikla asi tím, že byly prodá- ny v Pulgárech cihly zaplacené a vyúčtované v Pulgárech, ale odvezené z cihelny v Novosedlích. Jak vznikl rozdíl v množství cihel vypálených a prodaných v cihelně v Úvalech, ve výši zjištěné při revizi, tj. 51 660 kusů cihel, není mně známo.

V době, kdy jsem byl zaměstnán na vypálení cihel v Úvalech, byla v cihelně v Pulgárech zaměstnána přechodně po dobu mé nepřítomnosti Josefa Štěpánková z Pulgár. (…) Podle záznamu drobného prodeje zaplatil mně Albert Rampáček v roce 1947 za 6 000 kusů cihel Kčs 5 259. Kolik cihel na to odebral, není mně známo. Vím jen, že odebral 2 950 kusů, další cihly si naložil a odjel bez dodacího lístku. Byl jsem tehdy v Úvalech a jmenovaný si cihly odebral, když zaměstnankyně Štepánková byla na obědě.

Protokol sepsaný dne 3. července 1948 s panem Josefem Janštou, vedoucím vápenek v Mikulově a bývalým vedoucím cihelen v Novosedlech, Pulgárech, Úvalech, Drnholci a Nejdku v kanceláři ONV v Mikulově:

V cihelně v Pulgárech vydával cihly Jan Pulkrábek. Na vydané cihly vystavoval dodací lístky, které mně předkládal jednou týdně a já jsem je předával Vošterovi k vystavení účtů. Pulkrábek inkasoval účty za drobný prodej. Inkaso se mnou vyúčtovával v kancelá- ři vápenek. Převzaté doklady jsem mu nebo Voštera potvrdil. Jinak účty byly placeny buď mně, nebo do spořitelny v Mikulově na běžný účet. Výdaje cihelny v Pulgárech vyplácel buď Pulkrábek, nebo Voštera a někdy i já. (…)

Skontraci pokladny cihelen jsem neprováděl, ale upozorňoval jsem při každé příležitosti Vošteru, Volavého a Pulkrábka na to, že jsou za pokladnu zodpovědní a zda mají všechno v pořádku. (…) V Cihelně v Pulgárech se v roce 1945 nepracovalo a za rok 1946 se závěrka nesestavovala za předpokladu, že bude cihelna likvidována a závěrka bude sestavena ke dni likvidace. Stejně i u cihelny v Úvalech. (…)

K manku v pokladně v cihelně v Pulgárech v částce Kčs 61 171,21 nemohu podat žádné vysvětlení. Jsem v domnění, že si částku tuto ponechal Pulkrábek, zejména při příle- žitosti, když jsem mu dal poukaz k výběru ze Spořitelny na jeho požádání a on si částku ponechal a nevyúčtoval.

Poslední protokol, sepsaný dne 21. července 1948 s panem Milanem Vošterou, účetním cihelen okresu mikulovského v kanceláři ONV v Mikulově:

Narodil jsem se 1. 6. 1920 v Maříži, okres Dačice, (…), bytem v Drnholci, Náměstí svobody 39. Navštěvoval jsem 5 tříd obecné školy, dále 4 třídy měšťanské školy a 2-letou školu obchodní v Užhorodě. Nastoupil jsem službu jako účetní úředník dne 16. 2. 1947 do služeb pana mjr. Janšty, který byl pověřen vedením cihelen v Novosedlech, Pulgárech a Úvalech a zároveň likvidací cihelny v Drnholci. Do 15. srpna 1947 byl jsem pojištěn jako zaměstnanec cihelny v Pulgárech a od 16. srpna 1947 /po odchodu pana Františka Volavého/ byl jsem přihlášen nemocensky jako zaměstnanec v Novosedlech. (…)

Pro cihelnu v Pulgárech a v Úvalech nepřevzal jsem žádné účetní knihy, až na 4 listy vytržené z nějaké účetní knihy s naprosto nedostatečnými záznamy, týkajícími se cihelny v Pulgárech za rok 1945 a 1946, které vedl národní správce Jan Pulkrábek. Mimo to převzal jsem ještě dodací listy, účty výdajové, stvrzenky příjmové, zúčtovací sdělení Spo- řitelny města Mikulova. Na základě těchto pomůcek založil jsem tyto knihy: Pokladní kniha pro cihelnu v Pulgárech, americký deník, knihu pro saldo konta a hlavní knihu. V americkém deníku vedl jsem též zaúčtování cihelny v Úvalech a Nýdku. (…)

Nastoupil jsem jako začátečník bez praxe v účetnictví, proto jsem též nesestavil ani hrubou rozvahu, ani bilanci za jednotlivá léta, z tohoto důvodu té[ž] nesouhlasí zú- čtovací data v americkém deníku s daty [saldokontě]. Nemohu bezpečně tvrdit, že jsem všechny účetní doklady od mjr. Janšty obdržel, a proto nemohu ručiti za žádné zaúčtování v deníku.34

 

Zpracoval Daniel Lyčka, Valtice

odkaz

 

http://katzelsdorfskyzamecek.webnode.cz/

 

 

 

 

 

 

 

Kontakt

Bc. Alena Andělová, DiS.

tel. 724 602 999

e-mail: asatru@centrum.cz

TOPlist

Návštěvnost

Dnes 5

Včera 40

Týden 153

Měsíc 505

Celkem 28695

Připojeno: 11 hosté a člen online

Přihlášení