Přejít na hlavní obsah
 
Na Mělníku je doložena výroba pálených cihel již od 16. století. Umístění nevelkých cihelen se v minulosti měnilo podle naleziště a výskytu vhodné cihlářské hlíny na území města. Obec získávala z výroby cihel, které byly žádaným zbožím, značné příjmy. Z řad občanů byli pověřeni dohledem nad cihelnami úředníci, kteří hotové cihly prodávali a prodeje evidovali. Přezdívalo se jim „úředníci nad cihlami“ a „vedli o tom počty“.
Na území Mělníka, Pšovky, Mlazic a Rousovic stávalo několik cihelen. Další malé cihelny, nazývané „selské“, vyráběly cihly na území mezi Brozánkami, Vliněvsí a Křivenicemi. V roce 1907 bylo na Mělnicku 25 cihelen, které celoročně zaměstnávaly 160 dělníků. V roce 1940 se jejich počet se sice zmenšil na 17, ale vzrostl počet dělníků na 278. Další cihelny byly v obcích Nebužely, Brozánky, Dolní Beřkovice, Velký Újezd, Živonín, Velký Borek. Další desítky výroben byly po celém okresu Mělník.
Výroba pálených cihel v tehdejších ručních cihelnách byla náročná a zdlouhavá. Vykopaná jílovitá zemina ( s nízkým obsahem vápníku ) se skladovala na haldách, nechávala se přes zimu vymrznout. Na jaře dělníci hlínu smíchali s vodou, prošlapali, zbavili kamínků a cicvárů ( sražené hrudky kalcitu ). Do takto připravené kašovité hmoty se přidával při míchání tzv. ostřivo - prosátý křemičitý písek ( zabránilo se tak pozdějšímu smršťování a popraskání výrobků ). Směs se uchovávala v nádržích opatřených bedněním, pěchovala se do dřevěných nebo litinových forem podle typu cihly ( klasická cihla měla a dosud má rozměr 28x14x6,5 cm, hmotnost 4,7 kg ). Ruční formování cihel bylo později nahrazeno mechanickými a krájecími stroji, poháněnými párou. Po vysušení na slunci nebo v krytých přístřešcích, které trvalo několik týdnů, se cihly vypalovaly v jednoduchých polních ( do pol. 19. století ) nebo v kruhových či oválných pecích ( po roce 1858 ) při teplotě asi do 1000°C. Jako palivo se používalo dřevo a uhlí. Potom se vypálené cihly nechávaly zvolna vychladnout. Pak následovala jejich přebírka a další uskladnění nebo přímo doprava k zákazníkovi.
Některé výrobny opatřovaly cihly svými značkami ( kolky) nebo různými reliéfy. Od druhé poloviny 19. století začaly značky na cihlářských výrobcích sloužit v tržním prostředí jako dobrá reklama cihelen. Některé cihelny neznačily své výrobky vůbec. Kolky cihlářských výrobků se staly sběratelským artefaktem. Můj kamarád Josef Michovský z Vraňan má ve své sbírce na tisíc takto značených cihel ze všech koutů republiky.
 
Městská cihelna Mělník
Byla postavena společně s vápenkou v letech 1844 – 1856 na místě mezi dnešními ulicemi Krombholcovou, Nemocniční, U Cihelny a ulicí Příčnou. Náklad na zřízení obou provozů činil 1536 zlatých. V tzv. stabilním katastru, který byl vyhotoven v roce 1842, je na výše uvedeném území vyznačeno jílové hliniště budoucí cihelny. Cihlářská pec byla umístěna poblíž bez bližšího určení. Kancelář firmy byla umístěna v pozdějším objektu obchodníka Václava Haupta v Krombholcově ulici, který se vrátil na Mělník v roce 1851. Této lokalitě se říkalo U Cihelny, tehdy byla součástí katastrálního území Podol. Po vytěžení cihlářské hlíny byla během 1. světové války v této lokalitě cihelna zrušena a hliniště zavezeno.
 
Novákova cihelna
Stavitel Karel Novák ( 1861 – 1943 ) si vlastní cihelnu s kruhovou vypalovací pecí postavil na stráni za cukrovarem nad Pražskou silnicí, kde se vyskytovalo naleziště cihlářské hlíny. Cihly byly značeny raženým kolkem velké písmeno N. Karel Novák zužitkoval cihly na svých stavbách na Mělníku a okolí ( např. Nové probošství, Spořitelna mělnická, Tyršův dům, Lidový dům, obytné domy na ul. Pražská a Jiráskova, hotel Harasov a j. ). Užitková voda pro výrobu byla čerpána potrubím ze slepého ramena starého Labe. Uprostřed stráně byla zřízena vodárna s čerpadlem. Po zrušení cihelny byla vodárna upravena na rekreační domek. Jednou z pozdějších majitelek tohoto domku v 50. a 60. letech 20. století ) byla malířka a grafička Ludmila Jiřincová. U Pražské silnice pod bývalou cihelnou nechal Karel Novák postavit rodinný domek ve 30. letech 20. století pro své potomky. V domku žije vnučka Karla Nováka paní J.S. s rodinou. Dodnes se této lokalitě říká „U Nováků“. Po hliništi ani po cihelně nezbyly žádné stopy a území je zastaveno rodinnými domky.
 
Cihelna Antonína Doškáře
V Mělníku – Rousovicích na stráni Brabčov za cukrovarem ( dnes přibližně v těch místech stojí hotel Ludmila ) patří k nejpozději založeným cihelnám.
Cihelnu s kruhovou vypalovací pecí a sušárnou nechal postavit pan Antonín Doškář, zakladatel cihelny ve 20. letech 20. století vedle nově objeveného hliniště . Nad cihelnou si nechal postavit rodinný dům. Za protektorátu všechny cihly z této cihelny putovaly do německé říše. Cihelna prosperovala až do do začátku 50. let 20. století, kdy byla znárodněna. Komín od bývalé kruhové pece byl odstřelen v roce 1953 příslušníky Lidových milicí. Hliniště cihelny pod Brabčovem sloužilo až do 70. let 20. století jako střelnice Lidových milicí a Svazarmu. Po požáru cukrovaru v roce 1986 byl prostor zavezen stavební sutí ze spáleniště. Cihly byly značeny vyraženým písmenem M ( Mělník ).
 
 
Cihelna na Mělníku – Pšovce
Byla umístěna za bývalým pšoveckým hřbitovem na rozhraní katastru Pšovky a Mlazic mezi komunikací Českolipská a řekou Labem. Cihelna byla založena ve 2. polovině 19. století. V roce 1924, kdy Pšovka i Mlazice patřily k tzv. Velkému Mělníku, bylo rozhodnuto, že bude rozšířen mělnický říční přístav. Hřbitov založený v roce 1838 i cihelna s pecí musely ustoupit tomuto stavebnímu záměru. Tělesné ostatky zemřelých byly v roce 1926 exhumovány a včetně náhrobků později odvezeny do lokality Na Ráji, kde byl téhož roku založen nový hřbitov. Cihelna již obnovena nebyla. V nedávné době stával na místě cihelny a hřbitova areál Českých loděnic ( původně Magličova pila ), který již také zanikl.
 
Hromádkova a Petrželkova cihelna
V Mlazicích stávala vlevo pod Českolipskou silnicí před přejezdem železniční tratě poblíž hospody U Jelínků. Cihelnu vybudovali mělničtí podnikatelé František Hromádka a Václav Petrželka ( 1870-1935 ). Druhá Petrželkova cihelna se nacházela v Nebuželích. Cihelna v Mlazicích byla počátkem 50. let znárodněna, provoz byl zastaven. Poslední zbytky staveb a kruhové pece byly demolovány v roce 2003.
 
Cihelna ve Velkém Borku
Mělnický stavitel Adolf Vohanka ( dříve pracoval ve firmě Karla Nováka, mimo jiné projektoval s Karlem Liebscherem hotel Harasov a velké překladiště v Rybářích ) si na konci 19. století zřídil malou cihelnu ve Velkém Borku ( na konci dnešní ulice Na Samotě ). Pamětníci vědí, že se tato lokalita označovala názvem U Cihelny. Stavitel cihly používal hlavně pro své stavby. Provoz cihelny ukončil v létě roku 1914 po vypuknutí 1. světové války a objekt prodal. Budova byla následně přestavěna na obytné stavení .
 
 
 
 
Vápenopísková cihelna v Mlazicích
Tato výrobna mezi klasické cihelny vlastně nenáleží. K výrobě cihel se nepoužívala klasická hlína, ale světlý kopaný písek, který pochází ze zvětralých hornin a náplav řek Labe a Vltavy v době čtvrtohorní. Vápenopískové cihly se vyrábí z vápna, písku a vody. Pro výrobu je ve srovnání s jinými materiály zapotřebí malé množství energie.
Cihelnu koupili společníci Eduard Kastner a František Čejka od majitele Karla Mančala v roce 1925. Nachází se v Mlazicích na území ohraničeném ulicemi K. Světlé, Komenského a ul. Dlouhou. Součástí cihelny byla i vápenka a pískovna. Cihly byly velmi oblíbené pro svou výbornou kvalitu i vzhled. Zdivo z těchto cihel se nemuselo omítat, pouze spárovat. Ve 20. a 30. letech 20. století byla řada rodinných domků na Mělníku , ale i průmyslových objektů ( např. skladové objekty cukrovaru, Magličova pila v Mlazicích a překladiště ) postavena z těchto cihel. Nejčastěji se používaly pro zdění pohledových stěn, komínů, plotů a zahradní architektury v kombinaci s jinými stavebními materiály. My máme doma dosud vratové pilíře a sloupky oplocení z těchto cihel, aniž by utrpěla jejich kvalita či vzhled.
Cihelna byla znárodněna po roce 1948 a výroba cihel zrušena. Pískovna byla postupně zavezena sutí a odpadovým materiálem ze stavebních akcí n.p. Liberta. V roce 1971 byly objekty cihelny přestavěny na stáčírnu piva Smíchovských pivovarů Praha, která zde byla až do roku 1992, kdy probíhaly restituce majetků. Potom byla zrušena a areál zůstal bez využití. V současné době je zde umístěna prodejna a sklad firmy OMA s.r.o.
 
Text, foto a reprofoto: Karel Lojka
Zdroje: František Purš – Náš Mělník I. ( Město Mělník 2013); Historie a současnost podnikání na Mělnicku a Kralupsku ( Městské knihy s.r.o, 2008 ); katalogy cihel z archivu Josefa Michovského; internet
Historie cihelny ve Velkých Bílovicích
Jaroslava Harhajová

Historie cihelny ve Velkých Bílovicích

Příběh cihelny ve Velkých Bílovicích podle vzpomínek potomků jejích majitelů.


V totmo článku by jsme vám chtěli přiblížit historii cihelny ve Velkých Bílovicích. Tuto historii cihelny pro nás zpracovala jedna z potomků majitelů pani Harhajová za což ji děkujeme.

imm003 N3

Ještě před rokem 1866, kdy bylo stařečkovi 37 let, pronajal si od knížete Jana Lichtensteina cihelnu ležící za kopcem při silnici do Čejkovic. Primitivní obecní cihelna nad „Předníma“,kde se vyráběly v malém nepálené cihly zvané „vepřovice“,byla zrušena, poněvadž na ni obec již dlouho doplácela.Osobní styky „pudmistra“ Leblocha v úředních záležitostech obce s ředitelstvím lichtenštejnských statků vedly později k osobnímu seznámení se s knížetem Lichtensteinem, což v tak krátké době po zrušení roboty budilo u lidu pozornost, neboť sedlák jednal s knížetem již jako s rovnoprávným občanem.Tato osobní známost vedla k tomu, že kníže svou cihelnu prodal pudmistrovi Leblochovi.Koupě této cihelny byla velmi šťastná, neboť koupě připadla do doby, kdy svobodné postavení rolnictva vedlo k oživení hospodářského života a kdy si počali i sedláci své budovy opravovat a nově stavět pro lepší bydlení.Stařeček s tím měl velké starosti,dohlížel na výrobu v cihelně,kam denně dojížděl.Při tom cihelnu postupně zvětšoval a novými stroji vybavoval. Počal vyrábět hlavně cihly pálené a rovněž tak pálenou krytinu.V cihelně byla stará paní Frélinková,která měla na starosti hlídání majetku, vydávala kupcům materiál a starala se o chov drůbeže a hus.Stařečka vozil na bryčce do cihelny čeledín Václa Grégr.....Stařeček svou pozornost věnoval hlavně zvelebení cihelny, která při skromném vedení pracovala se ziskem a jíž proto rozšířil, aby mohla splnit všechny poptávky po smmaatavebním materiálu...... imm004 N4

Podle všeho získala později cihelnu dcera pudmistra Leblocha Anna, provdaná Mikešová.
Dle zápisu postoupili Ing.František Mikeš a Anna,roz. Leblochová, pozemky a dům čp.345 – cihelna – svým čtyřem dětem dne 14.1.1922.

Dle dopisu Okresní politické správě v Hodoníně ze dne 27.3.1928 o plánech cihelny :
počátek : ruční výroba a pálení v polní peci
cca 1875 nahrazeno kruhovou pecí, postavenou jako první na Moravě dle Hoffmana

imm016 N16

1888 parostrojní výroba stabilními lokomobilami
1928 nahrazeno elektromotorem o výkonu 65 Hp.K tomu transformační zařízení
1926 přestavěná lisovna : šnekový lis firmy Ježek na 1500 – 2000 cihel za hodinu
šnekový lis na tašky na 800 ks/hodinu od 1.brněnské strojírny
Kruhová pec opatřena komínem výšky 33m a průměru 0,97m - horní světlost
Kruhová pec má 14 komor o obsahu 27 m3.Schátralé zdivo komor bylo obnoveno částečně v r.1920, zbytek v r.1926.

Horní část komína byla obnovena v r.1926 (částečně zvětralé a poškozené).Provedla komínářská firma Ernstberger a Frötschner v Teplicích-Novosedlici.
Tento dopis byl zaslán vlastníky cihelny na základě vyzvání citovaného úřadu a je možno ho doložit.
Vlastníky tou dobou byli :
Ing.Karel Mikeš, vrch.staveb.rada v Brně
František Mikeš, Velké Bílovice
Ing.Václav Mikeš, vrch.techn.rada v Bratislavě,v.v.
Marie Tichánková, Nové Město na Moravě
Správu cihelny vedl František Mikeš, sedlák ve V.Bílovicích.

Po nečekané smrti Františka Mikeše v roce 1932, vedl cihelnu Ing.Václav Mikeš. Bylo to na základě"Listu živnostenského" : samostatné provozování živnosti – cihlářství (strojní cihelna), stanoviště Velké Bílovice č.345,Vydal Okresní úřad v Hodoníně 7.9.1933.Opis ŽL je k dispozici.

Podle Berní správy v Hodoníně ohledně důchodové – všeobecné výdělkové daně za rok 1944 :....vaše strojní cihelna byla zastavena 1.5.1942 ministerstvem hospodářství a práce ze dne 3.4.1942.

Dle „Přiznání k mimořádné jednorázové dávce a k mimořádné dávce z nadměrných přírůstků na majetku" ke 31.3.1948 :
V letech 1946 a 1947 (do 31.12.1947) byl nájemcem pan František Churý, Zlín – Prštné č.33.V příloze 1 k vložce C je uvedeno, že cihelna je pronajata od r.1945. Podle všeho byl pořízen popis a ohodnocení staveb ke dni imm010 N1015.11.1945.Dle Churého byl úkol dvouletého plánu vyrobit 1 milion ks cihel obyčejných.Obrat cihelny v r.1947 nepřesáhl 2,5 mil Kč. Pohledávky měli Arnošt a Miroslav Luža, Salaš u Velehradu.Jednalo se o správce cihelny.

Dne 21.1.1948 byla sepsána „Smlouva nájemná" s Ing.Antonínem Grossmanem z Olomouce, platná od 1.1.1948 na 6 let (do 31.12.1953). Cihelnu provozoval na Živnostenský list Ing.Václava Mikeše, zesnulého 15.3.1949, až do roku 1949. Nájemní poměr byl s Ing.Grossmanem ukončen 1.3.1950.
Činnost cihelny byla ukončena de facto smrtí |Ing.Václava Mikeše jakožto majitele živnostenského oprávnění.Cihelna pozbyla úředního oprávnění k provozu.Z tohoto důvodu nebyla v letech 1950 a 1951 v provozu.Spoluvlastníci nepočítali s uvedením do provozu ani v budoucnosti s ohledem na překážky při získávání nového živnostenského listu, respektive povolení k provozu.Došlo k předčasnému ukončení nájemní smlouvy z vyšší moci po úmrtí majitele Živnostenského listu (citace z dopisu Ing.K.Mikeše finanč.referátu ONV v Břeclavi dne 1.6.1951).

imm025 N25Místní národní výbor ve V.Bílovicích potvrdil dne 22.5.1951, že cihelna nebyla v roce 1950 a 1951 v provozu. Předseda MNV Osička Josef.v.r.

Dle „Záznamu" o jednání u KNV v Brně ze dne 7.6.1951, neměli spoluvlastníci námitek proti pronájmu strojního zařízení.Samotná cihelna na základě obhlídky je neupotřebitelná, pec provlhlá, rekonstrukce by byla nákladná.Rozhodnuto cihelnu neprovozovat.Rozhodnuto použít stroje v cihelnách, které mají chatrné zařízení.Pronajmout či vykoupit.

Stroje z cihelny ve V.Bílovicích šly do cihelny v Blučině - Okresní stavební podnik Židlochovice – pronájmem dne 6.11.1954.Část byla vrácena 26.7.1957 do V.Bílovic.
Transmisi s řemenicemi odkoupil Okresní průmyslový podnik v Mor.Krumlově pro cihelnu v Miroslavi dne 27.7.1957.

Nová pozemková reforma, zákonč.44/48 Sb. - soupis majetku §1 :

Dnem 1.1.1948 se znárodňují....cihelny s technickým zařízením na roční výrobu min.2 mil ks cihelných výrobků.Pro V.Bílovice byl dvouletkový úkol pro rok 1947 - 1 mil, pro rok 1948 - 1,1 nebo 1,2 mil cihel.výrobků. Nedostatek hlíny, investice, vzdálenost od nádraží, byly důvody proti znárodnění.Tyto důvody způsobily, že cihelna nedostala národního správce, ale nájemce.Toto je výhoda pro správce či nájemce, ale nevýhoda pro majitele – může cihelnu dokonale vysát.
Cihelna tedy nebyla znárodněna, ale:

29.10.1952 MNV ve V.Bílovicích přikazuje JZD ve V.Bílovicích podle §3, odst.1 Zák.č.55/1947 Sb.o pomoci rolníkům při uskutečňování zeměděl.plánu výrobního do povinného pachtu cihelnu na parcelách.....o výměře 86.021 m2.....na dobu 3 let za pachtovné, které určí ONV v Břeclavi dle návrhu MNV ve V.Bílovicích.Povinný pacht se nevztahuje na stroje a nářadí, které se dává vlastníkům k dispozici za účelem odvezení do 31.12.1952.(!!)
Do 1.9.1953 nebyly oznámeny podmínky pachtu a výše pachtovného.Na urgenci spoluvlastníků byla 11.9.1953 odpověď MNV ve V.Bílovicích ohledně „vnuceného nájmu JZD – cihelna" tato : ...výše nájmu neurčena, nebyl pro to důvod.....

8.2.1954 MNV ve V.Bílovicích vydal „Výměr" pro JZD ve V.Bílovicích, kterým se zrušil povinný pacht cihelny s příslušnými stavbami a objekty ve V.Bílovicích. JZD si pro účely stavby vepřína a drůbežárny opatřilo ke stavbě jiné imm023 N23pozemky.

Cihelna byla spoluvlastníky převzata od JZD V.Bílovice zpět dne 3.4.1954.Konstatovalo se, že část objektů byla použita na stavbu drůbežárny, část odebrali soukromníci.Ztratily se i věci ze strojovny. U hliniště je odebírána hlína silničním výborem a i soukromníky. JZD za odebraný materiál po urgenci zaplatilo až v dubnu 1956 (1 183,50 Kč). Během let 1954 až 1956 se rozprodával různý materiál soukromníkům.

imm033 N339.9.1954 ONV vydal souhlas ke zbourání komína a kruhové pece (14 komor o obsahu 410 m3), které hrozily zřícením a byl rozkrádán materiál.

20.7.1955 vydal odbor pro výstavbu rady ONV Břeclav souhlas se zbouráním přístavku u kanceláře a obytné budovy.

20.10.1955 sepsána nájemní smlouva o pronájmu lisovny a strojovny bývalé cihelny s Jihomoravskými vinařskými závody Mikulov. 1.1.1956 bylo rozšířeno o pronájem stáje pro koně na p.č.2554 a 2555.O koně pečoval a v cihelně bydlel Karel Dobšíček.Tomuto vinař.závodu se také říkalo VINOPA.Od 31.7.1958 přešlo na Vinařské závody n.p. Praha.

10.10.1960 vydal finanční odbor ONV v Břeclavi rozhodnutí podle ustanovení §5 odst.2 vyhl.88/59 Ú.l. aby nemovitosti na p.č.2855/3, na kterém stojí dům, a stavební parcela č.580, na které stojí stáj a sklep pod pozemkem p.č.2855/2 z vložky č.310 V.Bílovice, přešly do socialistického vlastnictví Vinař.závodů, n.p. Praha, Okresní stavební podnik Břeclav, Vinařské závody, n.p. Bratislava.

Po roce 1989 došlo - na základě přijatých zákonů - k navrácení pozemků a některých staveb v areálu bývalé cihelny od tehdejších uživatelů VINOPOL a Zemědělské družstvo Velké Bílovice. K faktickému předání došlo schválením dohod mezi uvedenými uživateli a spoluvlastníky Okresním úřadem Pozemkovým úřadem v Břeclavi v roce 1992.Areál je pronajatý, sklep pod bývalými budovami je prodaný.imm017 N17

Časové údaje o cihelně v kostce :

cca 1875 první kruhová pec na Moravě
1888 parostrojní výroba
1926 přestavěna lisovna
1928 přechod na elektrický pohon
1932 smrt Františka Mikeše, vedení přebírá bratr Ing.Václav Mikeš
1942 činnost cihelny přerušena – válka
1945 až 31.12 1947 nájemce Frant.Churý
1948 až 1.3.1950 nájemce Ing.Grossman
15.3.1949 smrt Ing.Václava Mikeše – de facto konec činnosti cihelny a počátek jejího zániku
1950 až 1951 mimo provoz
1951 jednání o strojním zařízení.
1952 povinný pacht pro JZD
1954 zrušen povinný pacht a převzetí spoluvlastníky zpět, zbourání pece a komínu
1955 bourání dalších staveb, pronájem lisovny a strojovny Vinař.závodům
1960 převod do socialistického vlastnictví
1992 navrácení spoluvlastníkům

Údaje o cihelně jsem zpracovala na základě poctivé evidence Ing.Karla Mikeše, které mi před časem dala jeho dcera paní Karla Mikešová a které jsem nevyhodila, ale schovala tzv.pro strýčka Příhodu. Netušila jsem, že zájem nadšenců o cihelny a cihly z nich vyrobené bude podnětem ke studiu starých listin a dá vzniknou tomuto krátkému popisu dlouhé a pestré historie cihelny ve Velkých Bílovicích.

V Horní Suché 9.10.2012
Ing.Harhajová Jaroslava
praprapravnučka Václava – Waclava Leblocha ( četl a psal švabachem )

fotografie v článku:SAM 0223

1.pohled na cihelnu

2. sušení tašek a v pozadí sušárna na cihly

3. komín cihelny

4. vlastní kruhová pec cihelny

5. pohled na cihelnu a sušení tašek venku

6. sušárny na cihly

7. zleva Ing.J.Tichánek, otec pani Harhajové
, Ing.V.Mikeš, ?, prof.B.Tichánek, JUDr.B.Ticháínek, A.Mikešová.
Neznámý chlap v klobouku byl asi předseda MNV a další nějaký dělník z
cihelny.

8. trafostanice cihelny

9. dnešní pohled na trafostanici a dům bývalé cihelny

10. cihly vyráběné v době kdy cihelnu vlastnil pan Lebloch (VL - Václav Lebloch), cihlynam daroval sámsyn pana Leblocha.

SAM 0235

Ještě jedna zajimavost, v roce 2013 jsme zvedli telefon a v něm toto sdělení:

silničáři budují novou
silnici z V.B. do Čejkovic a při terénních úpravách byla odkryta stará
cihlová cesta do cihelny. Podle sdělení vedoucího Habánských sklepů pana
Ing.Svobody je na cihlách znak "L" s různými číslicemi. Jde zcela určitě
o cihly ještě z výroby cihel za Lichtensteinů. Domluvila jsem se s
inženýrem, že vám dám vědět a můžete se na to urychleně jet podívat -
silničáři postupují rychle.

Ihned jsme vyrazili, ale silničáři opravdu postupovali velmi rychle, takže jsme to našli v tomto stavu.

DSC04608 DSC04605

DSC04609

Všechny příběhy cihelen
Daniel Lyčka: Historie zaniklých cihelen břeclavského okresu po roce 1945 – Bulhary a Úvaly
Daniel Lyčka

Daniel Lyčka: Historie zaniklých cihelen břeclavského okresu po roce 1945 – Bulhary a Úvaly

Poválečné osudy zaniklých cihelen v Bulharech a Úvalech ve studii Daniela Lyčky.

Studie o zaniklých cihelnách v obcích Bulhary a Úvaly vychází primárně z dochovaných archivních pramenů z let 1945–1948, uložených ve Státním okresním archivu v Břeclavi se sídlem v Mikulově.

Zde se jedná hlavně o složky fondu A 2 ONV Mikulov: Cihelna v Bulharech firmy „Reichel, König, Jeřábek“ a Cihelna v Bulharech firma J. Langer – pro Bulhary a Parní cihelna Úvaly fy. Vilém Oser 1945–1948 – pro Úvaly. Důležitým pramenem je zachovalá poválečná korespondence mezi jednotlivými institucemi (Okresního národního výboru v Mikulově, Zemského národního výboru v Brně, Místního národního výboru v Pulgárech aj.), doplněná studiem fotografií, map a případně vzpomínkami pamětníků. Cílem dané studie je pak přiblížit historii vybraných podniků a jejich zánik po roce 1945. (Ne)obvyklá je podobnost osudů firem Oser v Úvalech a Langer v Bulharech – u obou cihelen se po válce počítalo s jejich provozem, přesto z důvodu špatného vedení došlo k jejich zadlužení a následnému zániku.


Czapka a Gaidosch

mapka

Bulhary První informace o podniku pochází z roku 1902, kdy měl v dnešní obci Bulhary (Pulgáry, Pulgary či německy Pulgram) jistý pan Václav Josef (Wenzel Joseph) Czapka společně s panem Janem (Johanem) Gaidoschem, majitelem hostince v Lednici, kruhovou cihelnu se 162 Historie 14komorovou kruhovou pecí typu Hoffmann. V té době byl velký odbyt cihel a předpoklá- dalo se, že poptávka nebude dlouhou dobu klesat. Pánové Czapka, narozen 1868 v Lednici, a Gaidosch, narozen taktéž v Lednici roku 1873, ale požádali živnostenský úřad o koncesi teprve v dubnu roku 1903, přičemž ve stejném roce dne 5. května jim bylo vyhověno. Cihelna se rozkládala na kraji obce u silnice směrem na Nejdek a Lednici. Jeden čas zde existovaly dokonce dva stejné podniky (Reichel, König, Jeřábek – viz informace dále) přímo přes cestu. Roční výroba provozovny měla dosahovat až 3,5 milionů cihel s rozměry 6,5 × 14,0 × 29,0 cm. Cihelným mistrem zde byl až do odsunu jistý pan Ferdinand Peichel z Wachtel [obec Skřípov, okr. Prostějov?].

V roce 1925 bylo v moderní (ale stále ruční) cihelně vyprodukováno kolem tří milionů cihel v ceně 310 Kč za 1 000 kusů. Celý areál cihelny tvořila kruhová pec a obytné domy. Podle mapy obvodu četnické stanice v Lednici z 8. dubna roku 1929 zde bylo ubytováno 47 osob – s největší pravděpodobností cihlářských dělníků s jejich rodinami. K cihelně dále patřilo 82 366 m2 pozemků, na kterých se těžila surovina, současně však byly využívá- ny i jako orná půda sloužící pro pěstování obilovin. Ty kromě obživy poskytovaly slámu, jež se po pořezání přidávala do cihlářské hlíny za účelem lepšího (pozvolnějšího) vysoušení, ale především kvalitnějšího výpalu. V pramenech je také uvedeno, že v místních cihelnách pracovalo i dost Čechů.4 Podle názorů sběratelů starých cihel byly výrobky značeny kolkem nesoucím iniciály obou majitelů: C-G, a to C-číslo-G (např. C12G) nebo C- osmicípá hvězda-G. S cihelnou vý- robou v obci Bulhary jsou spojovány i produkty s logem tří osmicípých hvězd. Přestože i tento typ je považán za výrobek cihelny Czapek a Gaidosch, je reálné, že ony tři hvězdy nahrazují iniciály tří majitelů druhé bulharské firmy – Reichel, König, Jeřábek.Firma existovala až do konce druhé světové války, během níž byla velmi poškozena; sovětské vojsko ji využívalo jako lazaret. Po válce byl objekt konfiskován a zařazen do kategorie C – tedy určen k likvidaci. Bylo rozhodnuto o celkové demolici všech staveb, až na jeden dům, který byl na základě probíhajícího přídělového řízení přidělen manželům Bělíkům.5 Příloha k dopisu, jenž byl zaslán panem Josefem Janštou Okresnímu národnímu výboru (ONV) v Mikulově dne 28. března 1948, obsahuje poslední informaci o bývalé cihelně Czapky a Gaidosche v Pulgárech. Jmenovaný v listu uvedl, že se našly dosud upotřebitelné předměty, a to: 2 podvozky polní drážky bez koreb, přibližně 150 m vodovodního potrubí a 7–10 poškozených koleček na vyvážení cihel. V druhé cihelně fy Reichel, König, Jeřábek, taktéž zařazené do kategorie C, se nalezlo 100 m drátů pro navážku cihel a jedna poškozená kolečka. Z důvodu účelnosti bylo následně nařízeno, že dané předměty budou použity pro potřeby okresní cihelny v Novosedlech a vápenky v Mikulově.6 V roce 1949 byla cihelna zlikvidována. V padesátých letech minulého století byla na jejím místě pískovna a dnes je v bývalém areálu cihelny umístěn útulek pro psy. Skutečnost, že se zde nacházel cihlářský podnik, připomíná pouze autobusová zastávka nesoucí název Bulhary, cihelna.

tři CG tři

Cihla s kolkem C*G, tj. Czapka a Gaidosch (foto Daniel Lyčka) Jedna z cihel z místní výroby v Bulharech.

Jedná se o produkt firmy Reichel, König, Jeřábek. (foto Daniel Lyčka)

Reichel, König, Jeřábek – Bulhary

Další kruhová cihelna vznikla na druhé straně silnice vedoucí do Lednice, proti cihelně pánů Czapka a Gaidosche. Existence dvou cihelen v jedné lokalitě vedle sebe byla dána zřejmě přítomností kvalitní cihlářské hlíny v tomto místě. Majiteli nového podniku byli František (Franz) Jeřábek z Lednice (narozen 1865 v Lednici), Antonín (Anton) Reichl a jeho syn – hospodský Jan (Johann) Reichl – a místní obchodník Josef König (narozen v obci roku 1879). Se stavbou podniku se mělo začít již v roce 1909, budova z pálených cihel však byla provozuschopná asi až v roce 1912. Podle výpisu z živnostenského rejstříku žádali zmínění pánové dne 29. března 1912 o koncesi, ale vyhověno jim bylo až více jak o rok později. Přípisem č. 2783 ze dne 4. února roku 1913 pak dostali i povolení k případné stavbě závodu. Cihly z této cihelny měly kromě tří hvězdiček i kolky s iniciálami majitelů – RKJ. Roční produkce se odhadovala na cca jeden milion cihel a od jara do podzimu zde mělo být zaměstnáno kolem 30 osob, přičemž pracovní síly se hledaly i mimo obec, např. v Humpolci, a dva nájemníci bydleli přímo v cihelně. Výroba byla v provozu až do roku 1942 a cihelným mistrem byl jistý Antonín David z Bulhar.7 Rok po skončení války, 16. září 1946, poslal krajský soud ve Znojmě ONV v Mikulově dopis, ve kterém oznamoval, že v obchodním rejstříku daného soudu je zapsána firma Reichel, König, Jeřábek, Ringofenziegelei in Pulgram bei Eisgrub, jíž byl zaslán list, který se však vrátil z důvodu postavení podniku mimo provoz. Krajský soud tedy žádal o vyšetření a sdě- lení, pozůstává-li tato firma dosud po právu, provozuje-li obchody, případně byla-li zavedena národní správa a kdo je jejím národním správcem.8 Jelikož úřad v Mikulově nebyl schopen žádosti vyhovět, byl koncept téhož dopisu zaslán Místnímu národnímu výboru (MNV) v Pulgárech (Bulharech) a ten odpověděl listem ze dne 23. ledna 1947, že jmenovaný závod byl zkonfiskován jako německý majetek a prozatím nebyl jmenován národní správce.

Dne 6. února téhož roku došla okresnímu národnímu výboru odpověď, ve které krajský soud připomenul dekret prezidenta republiky z 19. května 1945 č. 5/1945 Sb., že veškerý majetek Němců, Maďarů, kolaborantů a zrádců českého národa má být zabaven a dán do národní správy. Z tohoto důvodu bylo tedy třeba ustanovit národní správu i v dané firmě. Kdyby byla nařízena likvidace nebo učiněno jiné opatření, bylo také nutné jmenovat ně- koho, kdo by tato opatření prováděl. ONV v Mikulově následně 1. března 1947 oznámil, že národní správa a ustanovení národního správce se nerealizovalo kvůli navržení podniku k likvidaci – hlavní příčinu představovala nepoužitelnost majetku. Uvedenou likvidací byl pověřen MNV v Pulgárech, kterému také příslušel dozor nad majetkem.10 Firma Reichel, König, Jeřábek se s velkou pravděpodobností nemohla svou výrobou rovnat modernizovanému typu kruhových cihelen, a proto byla po válce zařazena do kategorie C (během války měl být podnik mimo provoz). Pozemek byl později využit jako pískovna.

cih.k c

Celkový pohled, tentokrát na Langerovu cihelnu – 1. května 1959

(soukromá sbírka Stanislava Schneidera) Reichelova cihelna v Bulharech, nedatováno – počátek 20. století

Josef Langer – Bulhary

Posledním, nejmodernějším a nejdéle fungujícím podnikem v obci Bulhary byla cihelna Josefa Langera. Ve výpisu živnostenského rejstříku je uvedeno, že Josef Langer se narodil v roce 1902 v Pulgárech, kdežto v samotné knize živnostenského rejstříku je zapsán rok narození 1886 a místo narození Pasohlávky. Tak či tak, dne 2. června 1928 podal Josef Langer živnostenské ohlášení a již 21. června téhož roku mu byl vydán živnostenský list na výrobu cihel v kruhové peci v Bulharech. Ještě před podáním samotné žádosti měl dokonce 4. května dostat pod č. 6061 schválení ke stavbě závodu.11 Letopočet 1928 je tedy možné považovat za reálný rok vzniku, případně modernizace bývalé Folkovy cihelny,12 která měla být zbudována v roce 1908 a která po první světové válce, tj. ve dvacátých letech minulého století, zpustla (viz citace č. 12). Podnik se nacházel v katastru obce na jejím konci, několik set metrů od hlavní cesty do Milovic.13 Během německé okupace nebyla cihelna již v provozu a v roce 1946 byla jakožto ně- mecký majetek zkonfiskována. (Podnik byl zkonfiskován podle dekretu č. 108/1945 Sb. [ze dne 25. října 1945] výměrem č. j. 13019/46 dne 3. července 1946.)14 Přesto již 18. května 1945 žádal dopisem sepsaným vlastní rukou v Dolních Bojanovicích jistý Jan Pulkrábek MNV v Bulharech o přidělení místního podniku i s inventářem a patřičnými pozemky. Žadatel se narodil, jak sám uvádí, 1. června 1897 v Dolních Bojanovicích a strávil pět let v obecné, tři roky v měšťanské a dva roky v živnostenské škole (poslední jmenovaná v Olomouci), kde se vyučil jako cihlářský mistr. Mluvil i psal v českém a německém jazyce a pravděpodobně ovládal i mluvenou francouzštinu. Po dobu okupace byl ilegálně činný a byl za to trestán kárným táborem. Na závěr svého listu žádal Jan Pulkrá- bek pro svou manželku, porodní asistentku, o povolení k provozování porodní praxe v přiděleném domku ve městě. Místní národní výbor v zastoupení (mimo jiné) Josefa Bročka a Aloise Tomáštíka doporučil jeho žádost ke kladnému vyřízení.

Dne 6. června 1945 zaslala Okresní správní komise (OSK) v Mikulově MNV v Pulgárech z pověření A. Krajča oznámení, že nemá námitek proti jmenování pana Jana Pulkrábka ná- rodním správcem v cihelně po Josefu Langerovi. Předání domu, movitého majetku, jakož i všech ostatních věcí mělo být provedeno za přítomnosti dvou členů národního výboru v Pulgárech a o předání měl být sepsán řádný a čtyřikrát vyhotovený protokol. (Originál a jeden opis se měly následně zaslat OSK v Mikulově, další pak panu Pulkrábkovi a poslední se měl nechat v úschově na MNV v Pulgárech.) Do dnešního dne se zachoval daný protokolární zápis (č. j. 6336/VI-45), který vypracovala správní komise v Pulgárech dne 20. června 1945. Obsahuje informace o předání movitostí cihelny po Němci Josefu Langerovi do vedení pana Jana Pulkrábka, jmenovaného do funkce národního správce Okresní správní komisí v Mikulově. Stav objektů vypadal následovně: jedna kruhová pec, která vyžadovala v brzké době vnitřní opravy, dvě obytné budovy – jedna jako byt pro správce a druhá pro dělníky – vyžadující též velké opravy a úpravy (objekt byl bez vnitřního vybavení). Dále šest šop na sušení cihel, 191 480 sušených cihel, čtyři uhelné tačky, 21 trakařů, 200 kusů křidlicových rámků, 20 kusů cihlových formiček a 16 kusů ocelových pásů (7 × 200 × 5 000 mm). První doložený dopis z roku 1946 je datován k 13. srpnu a Okresní národní výbor v Mikulově v něm novému národnímu správci Pulkrábkovi uložil, aby z důvodu zařazení firmy do kategorie B (podniky zůstávající prozatím v klidu), zastavil ruční výrobu cihel, neboť k vý- palu nemělo být přiděleno potřebné uhlí. Dále měl adresát podat místnímu úřadu hlášení o množství cihel a spojit se s okresním průmyslovým důvěrníkem majorem Josefem Janštou, národním správcem vápenek v Mikulově, který měl poskytnout další instrukce (a provést samotný výpal). Zaměstnanci pak měli být přeloženi do jiného příbuzného podniku.15 Dokumenty z roku 1947 chybí. Koncem ledna 1948 došlo k personální změně ve funkci národního správce, neboť podnik přešel do správy okresu. Stal se jím (výměrem č. j. 1019-IVa/29-48 ze dne 17. února 1948) Jan Dufek, technický úředník ONV v Mikulově. Jmenovaný se narodil dne 18. května 1907 v Rybicích a byl absolventem nižší průmyslové školy ve stavebním oboru. Z tohoto důvodu měl mít praktické i teoretické znalosti v cihlářském oboru, ale i přesto měl být bezprostředním dozorem a řízením výroby pověřen cihlářský mistr, jehož měl okres přijmout do svých služeb.16 Je třeba říci, že během působení národního správce Jana Pulkrábka neproběhlo v podniku zřejmě nikdy řádné vyúčtování, i když Pulkrábek toto nařčení později razantně popíral. Při předání cihelny novému národnímu správci Janu Dufkovi, za přítomnosti Jana Pulkrábka a předsedy MNV v Bulharech pana (?) Malovaného, byl dne 18. března 1948 odevzdán pouze předávací protokol,17 což ovšem nebylo u národní správy ani u jiných podniků v republice v dané době neobvyklé. O rok později byla výroba úplně zastavena. Přesto i tehdy mohlo dojít k relativně rychlé obnově provozu, neboť pro rok 1949 se sice počítalo s plánovanou okresní spotřebou cihel 2 855 000 kusů a plánovanou výrobou 4 300 000 kusů, čímž měl vzniknout přebytek 1 445 000 kusů cihel, ale poněvadž cihelna Pisk v Mikulově v uvedeném roce 1949 nevyrá- běla ani neměla pro rok 1950 předepsaný plán výroby, hrozilo, že v okrese bude nedostatek stavebních cihel. Evidentně však vyřazení mikulovské fabriky z činnosti nebylo důvodem pro znovuzprovoznění staré Langerovy cihelny, protože účetní spisy o případné výrobě mlčí. Až v roce 1952 se znovu objevuje myšlenka obnovení cihlářské tradice v obci – listem, který zaslal ONV v Mikulově dne 13. února 1952 Krajskému národnímu výboru (KNV) v Brně a který informoval o renovačních záměrech Okresního stavebního komunálního podniku v Mikulově, poněvadž:

1) Cihelna v Bulharech měla velmi dobré podmínky pro výrobu a rozsáhlé hliniště, kde se nacházela vysoce kvalitní cihlářská hlína hodící se pro výrobu všech druhů cihlářských výrobků.

2) Objekt se nacházel v dobrém stavu, pec byla též v zachovalém stavu – šlo o novější typ se 16 komorami, přičemž každá měla kapacitu asi 8 000 kusů, takže celková kapacita cihelny činila 120 000 kusů cihel.

3) Otázka pracovních sil byla projednána s ONV a bylo konstatováno, že obsazení této cihelny by nečinilo obtíže, protože v samotné obci je dost starousedlíků, kteří by mohli být v podniku zaměstnáváni. Jediným problémem by byl nedostatek několika kvalitních odborných zaměstnanců.

Už v uvedeném roce 1952 bylo poukázáno na největší problém každého investičního plá- nu – na potřebu nemalého finančního kapitálu. Celkem měly náklady na obnovu provozu činit asi 4–5 milionů Kčs, a to mj. na opravu a zlepšení komunikace, tj. zpevnění vozovky o délce cca 400 m, jelikož cihelna byla napojena na okresní silnici pouze měkkou polní cestou. Dále bylo potřeba zavést elektrickou přípojku o délce cca 200–300 m, vybudovat nové sušárny a doplnit strojní zařízení. Z důvodu žádosti o nemalou sumu bylo doporučeno, aby KNV vyslal na místo odbornou komisi, která by celou záležitost posoudila a rozhodla o případném obnovení provozu v daném podniku. (Již v roce 1951 danou záležitost šetřila komise technického referátu KNV, jež se však vyjádřila k případné obnově negativně. Důvodem tohoto rozhodnutí byla, podle názoru ONV, nízká celorepubliková poptávka po cihlářském materiálu.) Ani rok 1952 neznamenal začátek renovace, přesto se pro rok 1955 počítalo s tím, že při uvedení podniku do provozu a při případném zvýšení výroby by se mohlo vyrobit kolem šesti milionů kusů cihel. Za rok 1954 se měly náklady vyšplhat na 1 000 000 Kčs, a to hlavně za práce stavební: šest sušáren, dvě kolny na zásoby, generální oprava strojovny, pece a dvou bytových jednotek, zavedení elektrického proudu s vlastním transformátorem a vyčištění studní, případně zavedení vodovodu, úprava cca 800 m vozovky. Dále se předpokládalo kompletní moderní strojové vybavení a již v roce 1955 se počítalo s 35 zaměstnanci. Při zajištění paliva na chod výroby mohla mít uvedená cihelna celoroční provoz a mohla dodávat sortiment veškerého cihlářského zboží včetně tvárnic, stropnic a krytiny. Peníze měly být sehnány pokud možno do konce roku 1954 a o rok později se dle plánu mohlo začít se samotnou výrobou.18 Ani tentokrát se však záměr nerealizoval. Dopisem s datem 14. května 1959 oznámil Okresní průmyslový podnik v Mikulově další záměr týkající se rekonstrukce cihelny v Bulharech, kde byla (stále) cihelná pec v poměrně dobrém stavu (o roční kapacitě 4–5 milionů kusů pálených cihel) a v těsné blízkosti se nacházelo téměř nevyčerpatelné množství dobré cihlářské hlíny na výrobu cihel. Okresní komunální podnik argumentoval i tím, že vzhledem k rostoucí výstavbě a nedostatku pálených cihel by bylo vhodné uvažovat o uvedení dané cihelny do provozu. V první fázi by bylo nutné uskutečnit potřebné opravy a provést opatření pro zahájení samotné výroby jako:

1) znovuzřízení částečně pobořené strojovny

2) vybavení staršími stroji (lis, válce, podavač, korečkové rypadlo, „odřezovák“, elektrický motor)

3) připojení elektrického vedení s transformátorem

4) vodoinstalační připojení s čerpadlem

5) pořízení polní dráhy s vozíkem na hlínu, surové cihly, na navážku a vyvážku (starší)

6) zřízení sušáren, případně většího množství přenosných zástřešků

7) opravení pece s dodáním násypných kanálků s poklopy

Předpokládaná suma za dané provizorní opatření byla vyčíslena na cca 250 000 Kčs. Pracovníci cihelny měli být z Bulhar a z okolních obcí. V závěru dopisu průmyslový podnik odůvodnil svůj záměr tím, že …vzhledem k nedostatečné pracovní příležitosti v okrese Mikulov by bylo více než nutné uvést daný podnik do provozu, na druhou stranu však doufal, že touto žádostí nebudou kráceny (další) nutné a již předložené požadavky jako výstavba autoopraven a haly na stroje a zařízení. Relativně nízké počáteční náklady (oproti roku 1952) znamenaly, že se v budoucnu musí počítat s nutnými modernizačními úpravami, tj. obstarání nových strojů či důkladné vybavení sociálního zařízení.

Jelikož i předchozí vyslané komise KNV v Brně daný návrh zamítly, a to primárně z důvodů příliš velké vzdálenosti cihelny od železniční stanice v Lednici (6 km) a značné finanční sumě, která by byla zapotřebí k uskutečnění záměru, ani tentokrát nebyl projekt doporučen k realizaci. Jak shrnul R. Hrůza ve svém nedatovaném soupisu (tří) cihelen okresu Mikulov: Tato [bývalá Langerova] cihelna je již delší dobu v klidu, ačkoliv zásoba materiálu, a to hodnotného, je na 5 let nevyčerpatelná. Materiál je takové kvality, že se dá použít na výrobu tvárnic, je lehce zpracovatelný a výška sloje, jen rozpracované, je průměrně 17 m. V cihelně je pec na výpal cihel s kapacitou cca 100 000 kusů – 16ti komorová, která potřebuje malou opravu klenby, ve dvou komorách přeložení krytiny střechy (a) opravu komína, který je od shora asi 5 m prasklý, postavení přístřešku okolo pece. Budova strojovny je v dobrém stavu, bude však nutné opravit okna a dveře. Sušárny v této cihelně nejsou, bude nutno stavět nové. V cihelně jsou dvě bytové jednotky v dosti dobrém stavu. Voda je přímo v hliništi, jsou tam dvě studny! Možnosti zřízení moderní cihelny ze stávajících objektů v Bulharech jsou, taktéž pracovní síli (sic!) v místě by bylo možné obstarat. Cihelna by mohla pracovat po celý rok nepřetržitě!

plan

První, nekolorovaný plán bývalé bulharské kruhové cihelny od Jozefa Mišinského z roku 1967 (soukromá sbírka Stanislava Schneidera)

plan 1

Druhý plán od Jozefa Mišinského, nedatováno – rok 1967 (?) (soukromá sbírka Stanislava Schneidera)

plan 3

Třetí plán od Jozefa Mišinského, nedatováno – rok 1967 (?) (soukromá sbírka Stanislava Schneidera)

Hospodaření podniku Z důvodu, že národní správce Pulkrábek zřejmě nikdy řádně nevypracoval účetní uzávěrku (dle jeho slov se dané knihy ztratily) a cihelna byla navíc dána do Dufkovy správy bez jakéhokoliv vyúčtování, byli revizní úředníci nuceni sestavit veškeré účetní uzávěrky zpětně. Z uvedeného seznamu je zřejmé, že od poloviny roku 1945 cihelna vykazovala ztrátu 8 763 Kčs 20 haléřů, za rok 1946 byla ztráta 131 217 Kčs 88 haléřů, v roce 1947 byl naopak jistý zisk 47 733 Kčs 80 haléřů, ale v účetním období do konce března 1948 se objevuje již opět drobná ztráta 837 Kčs, celkem tedy byla firma ve ztrátě 93 084 Kčs 28 haléřů. Uvedený zisk navíc nevycházel z provozu, ale z počáteční zásoby cihel, kterou zajistil správce Pulkrábek, a z mnohem vyšší bilance, než se původně předpokládalo. Přes existenční problémy cihelny byla snaha udržet ji v provozu (1952) a po ukončení vý- roby zas snaha ji opět vrátit do výrobního procesu (1959). Jak již bylo uvedeno, v roce 1955 měl podnik vyrobit dokonce šest milionů kusů cihel a potřební zaměstnanci měli pocházet přímo z Bulhar a nejbližšího okolí. Nakonec ale nebyl o dříve moderní a prosperující podnik zájem – na dopise z roku 1959 je uvedena poznámka podnik nedoporučuje. Z dochované- ho spisového (archivního) materiálu vyplývá, že poptávku po cihlách hlavně v padesátých letech minulého století zajišťovaly již jen cihelny v Novosedlech a v Hevlíně.20 Došlo tedy k likvidaci cihelny, kolem roku 1975 byl odstřelen komín . S bývalou kruhovou cihelnou v Bulharech jsou spojovány tři plány od Jozefa Mišinské- ho, datovaný je pouze jediný, a to rokem 1967. Zda se v uvedeném roce počítalo s případnou obnovou výroby, není jisté. Plány jsou nekolorované, opatřené legendou, ale bez uvedení lokalizace. Navíc jednotlivé rozměry cihelny nejsou totožné. Na jednom z plánů má základ pece rozměry 17,60 × 10,70 m, na dalších dvou pak 14 × 8,30 m; výška se pohybuje kolem 3 m. Uvnitř samotné pece se mělo nacházet šest (velkých) komor s rozměry jedné komory 5 × 2,60 m, ve druhé variantě 6,20 × 2,60 m. Kapacita byla stanovena (odhadnuta?) na 5 000 kusů cihel na jednu komoru, dle druhého plánu na 7 000–10 000 kusů cihel (tyto údaje se navíc rozcházejí s výše uvedenými informacemi). Komín se nacházel uprostřed objektu a nad budovou čněl do výše 15 m.

Vilém Oser – Úvaly u Valtic

Cihelna, která bývá v pramenech označována jako parní, kruhová či podle majitele Oserova, se nacházela v obci Úvaly (německy Garschöntal – Krásné Údolí), ležící necelých 5 km od města Valtic. Vznik tohoto podniku bývá spojován se zánikem městské cihelny ve Valticích. Komín cihelny tvořil vedle místního kostela dominantu a zároveň orientační bod obce.

Majitel cihelny je znám jen jeden, a to jistý pan Vilém (Wilhelm) Ignaz Oser, německé národnosti, narozen v roce 1874 v Mikulově. Dne 27. dubna 1927 podal žádost o zápis (přidělení čísla živnostenského ohlášení) do živnostenského rejstříku a již 11. května bylo jeho žádosti vyhověno. Podnik stál na začátku obce, po levé straně při cestě z Valtic. Pů- dorys hlavní budovy, kde se nacházela kruhová pec, která byla patrová, měl rozměry cca 60 × 20 m. (Po zrušení cihelny se v patře konaly společenské akce a různé zábavy a později se zde chovala i drůbež.) V areálu nechyběla ani studna.

Cihly byly označeny kolkem W-číslo-O (například W8O). Za druhé světové války se zde měly údajně razit cihly s hákovým křížem, které měly být odváženy ze starého valtického nádraží do Vídně. Podle jedné ze zpráv Ministerstva průmyslu však byla cihelna mimo provoz již od roku 1933 – v živnostenském rejstříku je poznámka, že podnik (tj. živnost) byl v klidu od 15. března 1934.

Zprávy z válečného období prozatím chybí. První je až ze 13. prosince roku 1945, kdy Okresní správní komise živnostensko-průmyslového referátu v Mikulově potvrdila, že pan Jaroslav Žalud, stavitel narozený 31. prosince 1911 v Plzni, byl výměrem č. j. 6274/1/IV ze dne 10. října 1945 pověřen národní správou cihelny v Úvalech. Uvedená cihelna byla zařazena Ministerstvem průmyslu mezi podniky nezbytně nutné, a sice do skupiny A(2), takže neměla být při provádění restitucí průmyslových podniků uzavřena.

O rok později, 22. listopadu 1946, zaslalo Ministerstvo průmyslu v Praze prostřednictvím Ing. Vodičky průmyslovému referátu ONV v Mikulově oznámení, že na oblastní konferenci konané ve Znojmě (není ale uvedeno datum konání) byla cihelna fy Vilém Oser Úvaly zařazena do skupiny podniků A(2), tj. do skupiny závodů, s jejichž provozem se počítalo. Následně bylo zjištěno, že je firma bez národního správce, neboť bývalý správce pan Žalud se funkce vzdal a nikdo jiný zatím ustanoven nebyl. Ministerstvo průmyslu proto žádalo o sdělení, z jakého důvodu byl tento podnik bez národního správce. Okresní národní výbor v Mikulově odpověděl 14. prosince roku 1946, že cihelna, o níž ONV v Mikulově požádal o přidělení do svého vlastnictví, byla v dané chvíli spravována průmyslovým důvěrníkem okresu Josefem Janštou a že výbor navíc nezamýšlel až do konečného rozhodnutí jmenovat národního správce, protože dosavadní vedení bylo odborné a zároveň nebyl na obzoru vhodný uchazeč pro národní správu uvedené cihelny. V podniku se navíc konaly přípravy pro výpal surových cihel, přičemž výpal měl proběhnout v nejbližších dnech. (Doklad na výpal, který měl provést právě Josef Janšta, byl udělen již 5. září téhož roku.)

Cih.Uv Dne 25. listopadu poslal pan František Hlaváček, majitel cihelny Otnice u Sokolnic, Ná- rodnímu výboru v Úvalech u Valtic žádost o udělení správy v místní cihelně, neboť podle informací Hospodářské skupiny tehdejší správce ke dni 1. března 1946 ukončil svou činnost v podniku a nastoupil vojenskou službu. Za udělený post byl pan Hlaváček ochoten zlikvidovat svou cihelnu, která měla již nedostatek hlíny. ONV v Mikulově však panu Františku Hlaváčkovi oznámil, že nemá zájem ustanovit nového národního správce, protože sám požádal o přidělení cihelny do vlastnictví. Provoz cihelny byl pak svěřen průmyslové- mu důvěrníkovi mikulovského okresu.

Dne 21. května roku 1947 zaslal ONV v Mikulově průmyslovému referátu Zemského ná- rodního výboru (ZNV) v Brně dopis, ve kterém podával zprávu o provozu v cihelnách v kategoriích A(1) a A(2). O úvalské cihelně je v dodatku uvedeno, že firma Viléma Osera nebyla prozatím dána do provozu, jednak kvůli tomu, že dosud nebyla provedena elektrifikace obce, jednak že byl problémem s nefunkčním dieselovým motorem, přičemž poří- zení případných náhradních součástek by si vyžádalo neúměrné náklady.26 O tři měsíce později, přesněji dne 26. srpna, zaslalo Ministerstvo průmyslu v Praze prostřednictvím Ing. Hoštálka průmyslovému referátu ONV v Mikulově znovu zprávu kvůli stálé absenci státní správy v cihelně. Jelikož situace nebyla dlouhodobě řešena, došlo k přeřazení podniku z kategorie A do kategorie B.27 Přesto je doložen dopis ze 7. listopadu 1947 adresovaný průmyslovému referátu ZNV v Brně, ve kterém stojí, že se předpokládá uvést do provozu cihelnu Viléma Osera do roku 1948, neboť v jarních měsících měl být dokončen elektrický přípoj a obstarány potřebné stroje.28 Případné udělení národní správy se znovu reálně řešilo až začátkem roku 1948, poně- vadž podnik nebyl přechodně po končení elektrifikace v provozu, a ONV v Mikulově měl v plánu do funkce národního správce jmenovat, podobně jako v Bulharech, Jana Dufka.

Mimo to ONV v Mikulově navíc (znovu) požádal o přidělení cihelny do vlastnictví podle vyhlášky OÚ (tj. Osidlovací úřad) a FNO (tj. Fond národní obnovy) v Praze č. 1587[/46].29 Následný výměr ZNV v Brně dne 17. února 1948 pod č. j. 2021-IVa/29-48 ustanovil ná- rodním správcem podniku a majetku firmy Vilém Oser, cihelna v Úvalech, technického úředníka ONV v Mikulově pana Jana Dufka. Tím došlo ke zrušení předchozího výměru okresní správní komise v Mikulově ze dne 10. října 1945 č. j. 6274/1-VI, kterým byl ustanoven národním správcem uvedené majetkové podstaty pan Jaroslav Žalud.30 Posledním listem, sepsaným v Mikulově dne 3. března 1948, byla ZNV v Brně podána zpráva, že došlo ke jmenování národního správce, započalo se s přípravnými pracemi a výrobní plán měl být splněn, a to i přesto, že bylo podáno odvolání proti poválečné konfiskaci a řízení do této chvíle nebylo ukončeno.

Nový národní správce nebyl ve své funkci dlouho, neboť již 19. března téhož roku na zá- kladě komisionálního šetření, prováděného za přítomnosti zástupců mimo jiné ONV v Mikulově, bylo rozhodnuto zbourat a odklidit závadnou strojovnu cihelny, podnik zlikvidovat a některá zařízení převézt do cihelny v Bulharech.

W 3 O Místo nálezu Břeclav Mp

Cihla z cihelny Wiliama Osera, a dopis ministerstva průmyslu ve věci přeřazení úvalského podniku z kategorie A do kategorie B, SOkA Břeclav, fond A 2 (Okresní národní výbor Mikulov), kart. 498, inv. č. 1817, fol. 359a (Úvaly fy Vilém Oser 1945–1948).

Hospodaření podniku

Podobně jako v případě cihelny fy Langer v Bulharech tak ani v Úvalech nikdy nedošlo k řádnému vedení účetní agendy. Podle záznamů a neúplných spisů ONV v Mikulově se v podniku měla nacházet k datu 6. února 1946 zásoba 150 000 kusů syrových cihel a 2 000 m2 nakopané hlíny. Samotný výpal zásoby surových cihel proběhl v roce 1946 národním správcem cihelny v Pulgárech (Bulharech).

Revizní úředníci byli nuceni sestavit zpětné účetní závěrky na základě překontrolovaných zápisů v journálu a dodatcích, aby bylo možné zjistit hospodaření za celé období národní správy. Za období od 6. února do 31. prosince 1946 tak objekt vykazoval ztrátu 40 344 Kčs 26 haléřů, za rok 1947 to bylo 18 325 Kčs 90 haléřů, celková ztráta tedy činila 58 670 Kčs 16 haléřů.

Dle sdělení bývalého národního správce Pulkrábka mělo být v Úvalech vypáleno: 110 000 kusů cihel, z toho bylo skutečně odprodáno dle účtů 53 340 kusů a zásoba čítalo 56 660 kusů cihel. Podle sdělení vedoucího cihelny Dufka zůstalo v cihelně (v kruhovce) 20 000 až 25 000 zlomků vypálených cihel, které nebyly použity, a pod kůlnou mělo být naskládáno a rozházeno na 40 000 až 45 000 nevypálených a neupotřebitelných cihel, jež tam měly ležet už od roku 1931. Vzniklo tedy manko 31 660 kusů vypálených cihel, které se nedalo při revizi vysvětlit. Pravděpodobným důvodem bylo jednoduše špatné vyúčtování vypálených cihel.

V roce 1948, i přestože se podařilo do cihelny dosadit nového národního správce Jana Dufka, byl podnik v likvidaci. Jistou úlohu zde hrál vysoký dluh, špatné vedení v letech 1945–1948 i samotné neodborné či vůbec žádné vedení cihelny. Přestože v roce 1946 sice došlo k výpalu nahromaděné zásoby surových cihel a počítalo se s objektem při plnění plánu v roce 1948 – byl podnik z kategorie A později přesunut do kategorie B.

Na konečný osud cihelny měly vliv i nadcházející události a vznik hraničního pásma. Dle slov pamětníků došlo v roce 1957 k odstřelu komína kvůli tomu, aby se zabránilo „západním imperialistům“ ve zneužití orientačního bodu. Koncem šedesátých let zmizela i budova s pecí a v místě bývalého moderního podniku Oserovy ruční kruhové (parní) cihelny se nacházela skládka, nyní jsou zde zahrádky.

Závěrem bych rád poděkoval sběrateli starých cihel panu Liboru Jandorovi, bývalému starostovi obce Buhary panu Pavlu Leblochovi a Galerii Reistna, jmenovitě panu Stanislavu Schneiderovi, který finančně podpořil vznik této studie v rámci Spolku přátel staré cihly (web: reistna.cz/cihelny) a dále poskytl část podkladů, jež jsou v práci publikovány.

Příloha

Protokol sepsaný dne 23. července 1948 panem Janem Pulkrábkem, bývalým národním správcem cihelny v Bulharech, v kanceláři ONV v Mikulově:

Narodil jsem se dne 1. 6. 1897 v Dolních Bojanovicích, okres Hodonín, (…), bytem Pulgáry č. 212. Navštěvoval jsem 5 tříd obecné školy, 3 třídy měšťanské školy, 2 [třídy] živnostenské[ho] pokračovaní v Olomouci. Okresní správní komise jmenovala mne výnosem ze dne 6. června 1945 národním správcem cihelny v Pulgárech. (…) Vedení cihelny jsem se ujal dne 18. června 1945.

Dekretem Ministra zemědělství o vlastnictví půdy byla mně 1. 3. 1946 přidělena usedlost č. p. 218 v obci Pulgáry, okres Mikulov, do vlastnictví. Usedlost č. p. 218 jest cihelna, dělnické domky a obytný dům. Po dobu okupace nebyla cihelna v provozu a ani v dělnických domcích a v obytném domě nikdo nebydlel. Budovy byly ve velmi zchátralém stavu a cihelna potřebovala nutně opravu. Strojní zařízení v cihelně nebylo. Za přítomnosti dvou členů správní komise obce Pulgáry byl zapsán přejímací protokol /4 x/… Pro účetní zápisy týkající se cihelny jsem zavedl tyto účetní knihy: vázanou pokladní knihu, do které jsem začal zapisovat dne 17/6 1945. Zapisoval jsem do ní jen rok 1945 a leden až duben 1946, který jsem přepsal do nové knihy (…).

Dále jsem zavedl výkaz práce, do kterého jsem denně zapisoval, kolik [hodin] který dělník pracoval a co dělal. Byla to velká, černá, linkovaná kniha v pevných deskách. Kniha byla vedena od ledna 1946. V roce 1945 jsem měl jenom malý notes, do kterého jsem zapisoval, co jsem sám se synem dělal, neboť jiných dělníků v cihelně nebylo. Notes byl v černých deskách. (…) Odvoz cihel jsem zapisoval do bloku a to dvojmo, originál dostal odvozce a kopie zůstala v bloku. Z bloku jsem to zapisoval do velké, černé, linkované knihy v pevných deskách, kde bylo datum, jméno a počet kusů. Dále jsem zavedl mzdové listiny ve vázané knize bez průpisu. (…) V roce 1945 se v cihelně jen pálilo a nově se nic nevyrábělo. (…)

Od zavedení národní správy do konce roku 1945 půjčil jsem cihelně v různých menších částkách na úhradu provozních výloh celkem Kčs 4 619,60. Během této doby prodal jsem zboží za Kčs 590, takže moje pohledávka za cihelnu koncem roku 1945 činila Kčs 4 029,60, kterou jsem si postupně uhradil z příjmů cihelny v roce 1946. V roce 1946 asi v srpnu nebo v září prodal jsem jalovice za Kčs 7 000 a tuto částku jsem půjčil cihelně na proplacení účtu za uhlí firmě Carbonia. Tuto částku jsem si opět během roku 1946 uhradil. (…)

Asi v srpnu roku 1946 přišel za mnou pan Janšta a sdělil mně, že v Úvalech v cihelně jsou na skladě nevypálené cihly, které se ničí, neboť kůlny byly rozbité a na cihly pršelo a žádal mě, abych se tam odebral a cihly vypálil. Jel jsem se do té cihelny podívat, a poně- vadž ale byla ve velmi ubohém stavu – kruhovka naplněna surovými cihlami, které již v kruhovce byly 12 roků, neboť cihelna nepracovala již od roku 1934 a tyto byly spodní vodou úplně zvlhlé a rozsypané – dalo by bývalo mnoho práce, než by byla způsobilá provozu, neměl jsem o to žádný zájem. Na tuto skutečnost jsem pana mjr. Janštu upozornil s tím, že vypálení cihel dobrých by bylo vzhledem ke stavu, v jakém se cihelna nacházela, naprosto nerentabilní.

Asi po dvou měsících přijel za mnou opět pan mjr. Janšta a znovu mě vyzval, abych vypálení v cihelně v Úvalech provedl. Jel jsem tam s dělníky z cihelny z Pulgár, vyčistili jsme kruhovku, později jsme ji znovu navezli a v listopadu jsme v ní začali pálit, a to až do vánočních svátků. Znovu jsme v ní začali pálit až začátkem února 1947. Vypálili jsme tam asi 102 000 až 110 000 cihel. Asi 30 000 až 40 000 cihel zvláštního formátu /26 × 13 × 8/ zůstalo ve vzdálenějších kůlnách, které byly na kopci a nemohly býti pro sníh a náledí dopraveny do pece. Zahájení provozu cihelny v Úvalech financovala cihelna Pulgáry.

Podobně jako u cihelny v Úvalech, přišel za mnou pan mjr. Janšta, že v cihelně v Nýdku jsou nevypálené cihly, asi 200 000. Jel jsem se tam přesvědčit, jak cihelna vypadá a zjistil jsem toto: Dobrých cihel, schopných vypálení jsem napočítal 170 000. Tamní starodávná kruhovka s vrchním tahem komínovým byla ve špatném stavu a vyžadovala by velkých oprav. Kůlny na uskladnění surových cihel byly hodně vzdálené od pece a dřívější zařízení kolejové k dopravě cihel k peci i s vozíky bylo pryč a znovuzřízení by asi vyžadovalo velkého nákladu. O tom všem jsem uvědomil pana mjr. Janštu, který potom nařídil převoz cihel k vypálení do cihelny v Pulgárech. Bylo převezeno 171 000 cihel, a to tak, že surové cihly byly ihned z vozu dávány do pece. Tyto cihly byly pak prodávány jako cihly z cihelny v Pulgárech.

Dodatek k výše citovanému protokolu, sepsaný dne 2. srpna 1948:

Při převzetí cihelny v Pulgárech převzal jsem podle předacího protokolu 191 480 surových cihel. Ve skutečnosti bylo těchto cihel více, okrouhle o 5 000–6 000, ale při prvním vypálení byl značný odpad, takže se vypálilo dobrých cihel tolik, kolik jsem podle protokolu převzal. Z Nýdku bylo dovezeno asi 172 000 surových cihel. Dovezené bylo placeno povozníčkům za veškeré dovezené cihly. Z uvedeného množství bylo asi 8 000 kusů odpadu. Ani v Pulgárech ani v Nýdku se nevyráběly v roce 1945 a 1946 surové cihly. Pouze v roce 1947 vyrobil jsem v Pulgárech asi 5 000 surových cihel. Z toho jsem předal při zrušení národní správy podle předacího protokolu nové národní správě 4 500 kusů surových cihel. Všechny tyto cihly byly prodány koncem roku 1946 a začátkem roku 1947. (…)

I prodej v Pulgárech řídil mjr. Janšta. Já sám jsem prodal v roce 1945 asi 1 200 kusů starých vypálených cihel. Od mjr. Janšty dostával jsem písemné příkazy k výdeji cihel. V Pulgárech inkasoval jsem peníze pouze z drobného prodeje, který mi byl mjr. Jan- štou dovolen. Peníze tyto jsem potřeboval k výplatám mezd a jiným drobným provozním výdajům.

Za cihly v cihelně v Úvalech inkasoval jsem pouze jeden účet za dodané cihly paní Sítkové z Hlohovce /2 000 kusů/. Jiné peníze jsem za prodej v Úvalech neinkasoval. (…)

K diferenci, která se jeví mezi výrobou a prodejem v cihelně v Pulgárech ve výši 35 465 kusů cihel /podle revizního zjištění/, uvádím to, že vznikla asi tím, že byly prodá- ny v Pulgárech cihly zaplacené a vyúčtované v Pulgárech, ale odvezené z cihelny v Novosedlích. Jak vznikl rozdíl v množství cihel vypálených a prodaných v cihelně v Úvalech, ve výši zjištěné při revizi, tj. 51 660 kusů cihel, není mně známo.

V době, kdy jsem byl zaměstnán na vypálení cihel v Úvalech, byla v cihelně v Pulgárech zaměstnána přechodně po dobu mé nepřítomnosti Josefa Štěpánková z Pulgár. (…) Podle záznamu drobného prodeje zaplatil mně Albert Rampáček v roce 1947 za 6 000 kusů cihel Kčs 5 259. Kolik cihel na to odebral, není mně známo. Vím jen, že odebral 2 950 kusů, další cihly si naložil a odjel bez dodacího lístku. Byl jsem tehdy v Úvalech a jmenovaný si cihly odebral, když zaměstnankyně Štepánková byla na obědě.

Protokol sepsaný dne 3. července 1948 s panem Josefem Janštou, vedoucím vápenek v Mikulově a bývalým vedoucím cihelen v Novosedlech, Pulgárech, Úvalech, Drnholci a Nejdku v kanceláři ONV v Mikulově:

V cihelně v Pulgárech vydával cihly Jan Pulkrábek. Na vydané cihly vystavoval dodací lístky, které mně předkládal jednou týdně a já jsem je předával Vošterovi k vystavení účtů. Pulkrábek inkasoval účty za drobný prodej. Inkaso se mnou vyúčtovával v kancelá- ři vápenek. Převzaté doklady jsem mu nebo Voštera potvrdil. Jinak účty byly placeny buď mně, nebo do spořitelny v Mikulově na běžný účet. Výdaje cihelny v Pulgárech vyplácel buď Pulkrábek, nebo Voštera a někdy i já. (…)

Skontraci pokladny cihelen jsem neprováděl, ale upozorňoval jsem při každé příležitosti Vošteru, Volavého a Pulkrábka na to, že jsou za pokladnu zodpovědní a zda mají všechno v pořádku. (…) V Cihelně v Pulgárech se v roce 1945 nepracovalo a za rok 1946 se závěrka nesestavovala za předpokladu, že bude cihelna likvidována a závěrka bude sestavena ke dni likvidace. Stejně i u cihelny v Úvalech. (…)

K manku v pokladně v cihelně v Pulgárech v částce Kčs 61 171,21 nemohu podat žádné vysvětlení. Jsem v domnění, že si částku tuto ponechal Pulkrábek, zejména při příle- žitosti, když jsem mu dal poukaz k výběru ze Spořitelny na jeho požádání a on si částku ponechal a nevyúčtoval.

Poslední protokol, sepsaný dne 21. července 1948 s panem Milanem Vošterou, účetním cihelen okresu mikulovského v kanceláři ONV v Mikulově:

Narodil jsem se 1. 6. 1920 v Maříži, okres Dačice, (…), bytem v Drnholci, Náměstí svobody 39. Navštěvoval jsem 5 tříd obecné školy, dále 4 třídy měšťanské školy a 2-letou školu obchodní v Užhorodě. Nastoupil jsem službu jako účetní úředník dne 16. 2. 1947 do služeb pana mjr. Janšty, který byl pověřen vedením cihelen v Novosedlech, Pulgárech a Úvalech a zároveň likvidací cihelny v Drnholci. Do 15. srpna 1947 byl jsem pojištěn jako zaměstnanec cihelny v Pulgárech a od 16. srpna 1947 /po odchodu pana Františka Volavého/ byl jsem přihlášen nemocensky jako zaměstnanec v Novosedlech. (…)

Pro cihelnu v Pulgárech a v Úvalech nepřevzal jsem žádné účetní knihy, až na 4 listy vytržené z nějaké účetní knihy s naprosto nedostatečnými záznamy, týkajícími se cihelny v Pulgárech za rok 1945 a 1946, které vedl národní správce Jan Pulkrábek. Mimo to převzal jsem ještě dodací listy, účty výdajové, stvrzenky příjmové, zúčtovací sdělení Spo- řitelny města Mikulova. Na základě těchto pomůcek založil jsem tyto knihy: Pokladní kniha pro cihelnu v Pulgárech, americký deník, knihu pro saldo konta a hlavní knihu. V americkém deníku vedl jsem též zaúčtování cihelny v Úvalech a Nýdku. (…)

Nastoupil jsem jako začátečník bez praxe v účetnictví, proto jsem též nesestavil ani hrubou rozvahu, ani bilanci za jednotlivá léta, z tohoto důvodu té[ž] nesouhlasí zú- čtovací data v americkém deníku s daty [saldokontě]. Nemohu bezpečně tvrdit, že jsem všechny účetní doklady od mjr. Janšty obdržel, a proto nemohu ručiti za žádné zaúčtování v deníku.34

Zpracoval Daniel Lyčka, Valtice

odkaz

http://katzelsdorfskyzamecek.webnode.cz/

Historie zaniklých cihelen – Bulhary a Úvaly

Studie Daniela Lyčky z publikace Regionálního muzea v Mikulově, včetně obrazových příloh.

Otevřít PDF
Všechny příběhy cihelen
Brněnské cihelny
Z historie cihelen

Brněnské cihelny

Výroba cihel v Brně a jeho okolí v historických pramenech, plánech a fotografiích.

Zmizelá místa v Přerově - Cihelna v Předmostí
Z historie cihelen

Zmizelá místa v Přerově - Cihelna v Předmostí

Zmizelá místa v Přerově. Historii cihelny v Předmostí připomíná článek z Přerovských listů.

Článek z Přerovských listů z roku 2017 pojednává o zmizelých místech. Tentokrát konkrétně o cihelně v Předmostí u Přerova.

Cihelny v Předmostí

Původní studie včetně obrazových příloh. PDF · 1 stran.

Otevřít PDF
Všechny příběhy cihelen